Zámecký park

Zámecký park v Lysé nad Labem je významnou památkou zahradního umění, jejíž počátky sahají do konce 16. století, kdy Lysá byla komorním panstvím a loveckým zámkem Habsburků (park je na trase naučné stezky Krajinou Rudolfa II.). Velký rozvoj parku nastal na přelomu 17. a 18. století za Františka Antonína hraběte Šporka. Koncem  18. století byl park jeho adoptivním synem Rudolfem Sweerts-Šporkem rozšířen na současnou velikost. Baron Leitenberger na konci 19. století nechává park upravit v anglickém stylu v podstatě do dnešní podoby. K tomuto si pozval významného zahradního architekta Eduarda Petzolda. Poslední významné změny park prodělal za Kinských, kteří park obohatili řadou významných dřevin, ze kterých se do současnosti bohužel mnoho nedochovalo.

Zámecký park je veřejnosti zdarma otevřen v době:

duben: 8:00 – 17:00
květen: 8:00 – 18:00
červen-srpen: 8:00 – 19:00
září: 8:00 -18:00
říjen: 8:00 – 17:00

 

NÁVŠTĚVNÍ ŘÁD ZÁMECKÉHO PARKU

Žádáme návštěvníky, aby dodržovali ustanovení tohoto řádu a chránili park, který je spolu se zámkem významnou kulturní památkou.

Zejména se zakazuje:

  1. trhat květiny a svévolně poškozovat a lámat keře a stromy
  2. chodit mimo cesty po travnatých plochách
  3. vodit psy do parku
  4. jezdit po parku motorovými vozidly a bicykly
  5. dotýkat se soch a váz
  6. odhazovat odpadky mimo odpadkové koše
  7. přelézat ohradní zeď a rozdělávat ohníčky

   8.    po uzavírací době se zdržovat v prostorách parku

A. Včeloviště – park byl s ohledem na množství medonosných dřevin doplněn v roce 2011 o úly a jednoduchý informační panel s včelí matematikou. Opodál je malé hřiště s dřevěnými včelami pro nejmenší návštěvníky.

B. Houboviště – mrtvé dřevo je významnou součástí přírody. Jeho význam je přiblížen na informačním panelu. Houboviště střeží prolézačka hřibu dubového.

C. Broukoviště – první broukoviště v ČR bylo zřízeno v Lysé nad Labem v dubnu 2010. Jako v předchozím případě je hlavním cílem upozornit na význam dřevokazného hmyzu.

Historie a současnost zámeckých parků v Lysé nad Labem

Od 11. století, kdy je doložená existence lysského panství, až do roku 1548 se zde vystřídalo mnoho vlastníků jak světských, tak z řad duchovenstva. V roce 1548, tj. za vlády Habsburka Ferdinanda I., bylo panství Lysá zakoupeno císařskou komorou, stalo se tedy panstvím komorním. Ferdinand I. i jeho následníci využívali renesančně přestavěný zámek dalších 99 let především jako lovecký zámek. Byl to jeden ze tří komorních zámků rozsáhlého loveckého revíru, který ohraničovaly zámky Brandýs nad Labem, Lysá nad Labem (tehdy ještě Nová Lysá) a Benátky nad Jizerou. V tomto období se v bezprostředním okolí zámku nacházela  květnice (květinová zahrada), štěpnice (ovocný sad), šafranice (zahrada na pěstování šafránu pro tyčinky používané jako koření i barvivo) a bludnice ( bludiště pro zábavnou kratochvíli). V období třicetileté války bylo vše rozvráceno, zahrady zanikly.

            Na konci  třicetileté války císař Ferdinand III. daroval za válečné zásluhy panství Lysá Janu Sporckovi, představiteli nejúžasnější životní kariéry v historii třicetileté války. Jan se narodil ve Vestfálsku  jako syn chudého a bezvýznamného sedláka a zemřel jako císařský generál a říšský hrabě. Byl negramotný, nevelké postavy, ale dobře urostlý, mimořádného zdraví, odvážný, rozhodný, výborný stratég a také dobrý hospodář. Pocty, tituly i nevídané bohatství získal svými osobními schopnostmi. Rodinu zakládal až ve věku 63 let, takže když umíral v 82 letech, jeho čtyři potomci byli ještě nezletilí, nejstarší syn a dědic František Antonín měl teprve 17 let. Soustředěním rozsáhlého majetkového potenciálu vytvořil  pro svého nástupce vynikající výchozí podmínky.

            Starší syn František Antonín zdědil panství Lysá po otcově smrti v roce 1679, ovšem prakticky se mohl ujmout svého panství až po dosažení plnoletosti, což bylo o 4 roky později. Byl mimořádně nadaný, ambiciózní, v praktických stánkách života již méně zdatný. Vysokoškolská studia na pražské universitě dovršil již v 18-ti letech, poté strávil dva roky na kavalírské cestě po Evropě. Tento pro šlechtické kruhy obvyklý způsob završení vzdělání významně formoval osobnosti mladých šlechticů. Nadaný František Antonín dovedl využít svůj zahraniční pobyt k orientaci v různých filozofických a náboženských směrech, byl vnímavý k estetickým inspiračním podnětům šlechtických dvorů Itálie, Španělska, Francie, Holandska a Anglie a dokázal získat množství významných společenských kontaktů na nejvyšší úrovni. Po návratu do Čech zhodnocoval tyto zkušenosti ve své celoživotní tvůrčí činnosti jak v Lysé nad Labem, tak i na svých dalších panstvích.

             Z hlediska zahradních úprav vytvořil v Lysé po roce 1696 na místě bývalé štěpnice, na východní straně zámeckého vrchu, tzv. francouzský libosad. Na podlouhlém, mírně klesajícím pozemku vytvořil na třech terasách pravidelnou osovou dispozici. Partery na horních dvou terasách byly dekorovány nízko stříhaným stále zeleným ornamentem, doplněným bohatou květinovou výsadbou, třetí, nejnižší, ale nejdelší terasu tvořily habrové špalíry. František Antonín byl mimo jiného velkým mecenášem sochařského umění, které realizoval především ve svých lázních Kuks, na svém oblíbeném loveckém zámečku Bon Repos, ovšem určitá sochařská výzdoba byla provedená i v lysském francouzském libosadu.

            Vzhledem ke své rozsáhlé investiční činnosti se F. A. hrabě Sporck dostal do určitých finančních potíží a proto v roce 1722 panství Lysá prodal Josefu hraběti Černínovi. Tento byl v hospodářské stránce vedení panství ještě nepraktičtější, než Sporck, přičemž  vedl nákladný způsob života, pořádal především nákladné hony, což jej přivedlo do značné zadluženosti. Ve vzniklé situaci byla po jeho smrti vdova Černínová nucená panství Lysá prodat. V roce 1734 jej tedy odkoupil F. A. Sporck zpět a pod vlivem nedávné inspirativní návštěvy u přítele, hraběte von Globen, vracejíc se z Karlových Varů, rozhodl se z libosadu vytvořit „parádní zahradu“, jak ji sám nazýval. Úprava spočívala ve výsadbě habrových špalírů do hvězdice  a v bohatší sochařské výzdobě. Jeho celoživotním osobním sochařem byl Matyáš Bernard Braun, kterého kolem roku 1704 sám přivedl z Innsbrucku do Čech, ovšem zaměstnával jej především v Kuksu. Nyní mu zadal pro Lysou sochařský alegorický soubor 12-ti měsíců a čtvero ročních dob. Braun sice byl teprve ve věku kolem 50 let, ovšem trpěl vážným plicním onemocněním a vytvoření tohoto díla již nebylo v jeho fyzických silách. Požadovaný soubor soch vytvořil s největší pravděpodobností Braunův žák z Benátek nad Jizerou, František Adámek. František Antonín vytvořil svůj „parádní libosad“ v posledních čtyřech letech svého života, ve věku 76 let zemřel.

            F. A. hrabě Sporck neměl mužského dědice, proto se již dříve rozhodl pro svého nadaného a schopného synovce Františka Swéertse, kterého nejdříve vybral za manžela své mladší dcery a později jej i adoptoval. Přenesl na něj svůj hraběcí titul a též jméno Sporck, čímž vznikl rod hrabat Swéerts-Sporck. František byl pragmatického smýšlení, vůdčí osobnost tehdejšího hospodářského života, na svém panství uplatňoval nejnovější hospodářské metody jak v chovu dobytka, tak v polním hospodářství. V rámci  svého racionálního smýšlení po Sporckově smrti omezil všechny jeho ekonomicky nákladné aktivity, což z hlediska zahradního přineslo následující změny. Lovecký zámeček Bon Repos na vrchu Čihadla  byl prodán zpět benáteckému panství, před prodejem byla ovšem celá bohatá sochařská výzdoba převezena do Lysé a instalována v libosadu. Sochařskou výzdobu představovalo několik alegorických souborů putti jako 4 tehdy známé kontinenty, 4 živly,  7 svobodných umění a dále alegorie Dne a Noci. Kromě toho se v parku již nacházelo několik kamenných váz, 2 sfingy a 2 lví páry, alegorie 12 měsíců a čtvero ročních dob. Navíc sám František Swéerts-Sporck obohatil libosad 6-ti sochami antických božstev od Ignáce Platzera. Mimo to  nechal do Lysé převézt bohatou sochařskou výzdobu ze zrušené ermitáže sv. Václava nedaleko Lysé. Sochy byly umístěné na ohradní zeď tehdy nového lysského farního kostela, kde vytvořily impozantní nástupní prostor. Tímto historickým vývojem byl ve francouzském libosadu a v městě Lysá soustředěn sochařský soubor, který nemá obdoby ani v evropském měřítku.

    Je pravděpodobné, že František hrabě Swéerts-Sporck sledoval nejnovější hospodářské trendy západní Evropy v různých německých, francouzských a anglických dobových periodikách. Zde se patrně setkal s informací o zcela novém způsobu parkových úprav, který nacházel inspiraci v samotné přírodě. Šlo o tzv. anglický park, který byl ve své kolébce, tj. v Anglii, v počátcích rozvoje a tvořil se modelací stávajících přírodních lesních porostů probírkami.  Patrně pod tímto inspiračním vlivem se František rozhodl založit v Lysé též anglický park, proto v letech 1741 až 1750 postupně přikupoval v okolí zámku pozemky. Již tenkrát dosáhl dnešní výměry 21 ha. Z přikoupených pozemků část tvořil stávající listnatý les, především duby, většina pozemků byla ale neosázená, nezalesněná, proto po roce 1750 provedl asi na polovině výměry zalesnění, zbývající část pozemku pouze vymezil obvodovou alejí. Pro budoucí anglický park v severní části zámeckého vrchu použil místní zvykový název Bludnice, kterým se původně označovala západní část zámeckého vrchu. Můžeme se domnívat, že šlo o někdejší renesanční bludiště – bludnici z dob komorního panství. Vzhledem k tomu, že na severní straně na Bludnici navazovaly pastviny, bylo žádoucí řešit omezení přístupu pasoucího se dobytka do vznikajícího anglického parku. Tuto situaci, aniž by byly narušené výhledy do okolní krajiny, důvtipně řešila tehdejší novinka z Francie, tzv. ha-ha příkop. Ze současných výškových rozdílů a modelace terénu můžeme vyčíst, že na severní a částečně i východní straně Bludnice byl odkopán příkop do hloubky asi 1,3 m, který ze strany přiléhající k Bludnici byl kolmý  a zpevněný kamennou zdí. Z vnější strany na klesajícím svahu již nedosahoval takové hloubky a mírným svahem navazoval na okolní terén. Pokud se pasoucí  dobytek  dostal do příkopu, nehrozilo mu žádné nebezpečí, ovšem nebyl schopen překonat přes 1 m vysokou kolmou zeď, aby pokračoval v pastvě v parku. Vnější stranou příkopu se dobytek mohl případně opět vrátit na pastvinu. Pokud tehdejší návštěvníci parku přicházeli k samotnému okraji parku, který obvykle skýtal krásné výhledy do krajiny, důvtipné řešení v nich vyvolávalo překvapení, případně  smích, čímž u příkopů zaznívalo ha-ha, francouzsky vyslovováno aha, odtud pojmenování.

               Tímto řešením se výšková úroveň samotného parku dostala nad úroveň okolního území. Tato skutečnost je i s časovým odstupem 250 let kolem Bludnice dobře čitelná. František hrabě Swéerts-Sporck tedy založil v Lysé jeden z prvních anglických parků v Čechách, navíc ohraničený ha-ha příkopem.

        Stabilizované vlastnické vztahy přetrvávaly v Lysé ještě v další generaci, kdy Františkův syn Kristián vlastnil panství 45 let, do roku 1802. Jako největší památku po sobě zanechal rozsáhlou knihovnu.  Po něm přichází jeho syn Filip, který spravuje panství pouhých 7 let. V důsledku jeho předčasného úmrtí nastala situace, že dědic měl pouze 1 rok, nastalo tedy dlouhé období poručnického spravování panství. Můžeme se pouze domnívat, že dokud žila matka nezletilého dědice, celistvost panství a tedy i libosadu uhájila, ovšem zemřela, když bylo dědici Josefu Swéerts-Sporck teprve 16 let, což znamenalo  poručnickou správu ještě dalších asi 6 let.

            V roce  1842 byla vypracována pro katastrální území Lysé mapa stabilního katastru. Ta nám dokládá, že v inkriminovaném období poručnické správy došlo k velmi necitelnému, hlubokému záboru francouzského libosadu v místech hvězdicové dispozice. Pozemek byl připojen k faře jako farní zahrada včetně několika stavení. Tento zásah zcela znehodnotil jak osovou dispozici, tak hvězdicové habrové špalíry, ze kterých zbylo pouze torzo. Můžeme se domnívat, že pro vytrvalý požadavek na zábor části libosadu bylo využité právě období nejoslabenějších vlastnických vztahů, což bylo v letech 1826 – 31. Když se dědic panství Josef ujal po roce 1831 správy panství, rozhodl se řešit znehodnocený libosad. Šlo ovšem pouze o jakési kompromisní řešení, kdy část s habrovými špalíry a torzem hvězdice Josef nechává zarůst a soustřeďuje se na horní dvě terasy v blízkosti zámku, kde vytvoří exponovanou formální zahradní úpravu. Do pravidelné dispozice byly zakomponovány též 3 kruhové záhony se solitérní dřevinou. Pro solitérní dřevinu byla v mapovém dokumentu použitá značka stromu pyramidálního vzrůstu. V daném období byl z  pyramidálních dřevin nejoblíbenější topol černý Populus nigra ´Italica´, který byl již od poslední čtvrtiny 18. století nezbytným kompozičním prvkem anglických parků, romantických parků, ale i jako výrazná solitéra formálních úprav a velmi působivé, efektní a oblíbené byly z něj alejové výsadby. Vzhledem k tomu, že na mapě stabilního katastru je zaznamenána v roce 1842 v Zámecké ulici dvouřadá alej,  pro kterou je použitá rovněž tato značka, přičemž pro listnáče se širokou korunou se používala značka s kulovitou korunou, můžeme se celkem oprávněně domnívat, že za vlastnictví Josefa, posledního hraběte Swéerts-Sporcka byla k zámku vysázená alej z pyramidálních topolů. Bludnice je ponechána dlouhodobému spontánnímu vývoji. Většina pozemku je již zarostlá náletovými dřevinami, má charakter přirozeného smíšeného lesa s převahou listnáčů. Uvolněná zůstává pouze manipulační plocha kolem malého kamenolomu severně od zámku.

            Mapa stabilního katastru z roku 1842 nám též dokládá první alejovou výsadbu stromů v zámecké ulici. Výsadba tedy byla provedená za vlastnictví Josefa Swéerts-Sporcka, patrně současně s exponovanou formální zahradní úpravou horních dvou teras libosadu.

             V roce 1848  Josef rovněž zemřel poněkud předčasně, ve věku 39 let. Jeho osobní osud se zopakoval, starší dcera měla teprve 1 rok, mladší dcera se narodila měsíc po jeho odchodu. Vdova po Josefovi, Adéla svobodná pani roz. Puteani, se po třech obtížných letech rozhodla v roce 1851 Lysou prodat. Než došlo k prodeji, zařídila převoz nejcennějšího sporckovského a swéerts-sporckovského dědictví, což byla obrazárna, sbírka rytin  a  knihovny, na zámek Kuks.

            Panství Lysá zakoupila ve věku 46 let Stephanie Victorie princezna Croy, vdova po knížeti Rohanovi. Do Lysé přišla ze zámku Řepín u Mladé Boleslavi, který jako dědictví po zemřelém otci již převzal nejstarší syn Artur. Štěpánka, jak ji lysské obyvatelstvo pro její laskavost a štědrost nazývalo, byla vitální, podnikavá, s dostatečným finančním zázemím. Do Lysé přivedla čilý společenský ruch, který v konečném důsledku znamenal i místní hospodářské oživení. Jako nová majitelka panství byla schopná nahlížet na stávající stav zámeckých parků s objektivním nadhledem, což ji vedlo k rozhodnutí zcela přebudovat  libosad. Než započala vlastní úpravy, nechala celý zámecký areál obehnat kamennou zdí. Původní ha-ha příkop, který byl již 100 let starý a patrně nebyl dostatečně udržovaný, umožňoval totiž celkem volný přístup do zámeckého areálu. Obezdění spočívalo ve zvýšení původní kolmé zdi ha-ha příkopu. Toto zvýšení dosahuje z vnitřní strany parku celkem asi 1,3 m, kdežto z vnější strany parku činí kolem 2,5 m.

            Pokud jde o přebudování libosadu, dosáhla sice jen na poloviční výměře, ale opět pravidelnou, jak osovou, tak hvězdicovou dispozici. Původní Sporckova osa se tak dostala na jižní okraj libosadu, alegorický soubor 12 měsíců byl přemístěn do nové středové osy.

            Štěpánka pojala zahradní a parkové úpravy kolem zámku jako nedělitelný celek, který řeší i Bludnici. Mezi severním křídlem zámku a  Bludnicí byla vytvořená rozsáhlá prosluněná louka s okružní pěšinou. V pozadí louky dominovala kašna s vodotryskem. Po obvodu louku působivě lemoval porost Bludnice, vlastní Bludnice byla protkána sítí vycházkových pěšin. Do celkové kompozice byly začleněny i otevřené plochy na západní straně zámku, moderní úpravu dostal též čestný dvůr. Tento komplexní návrh parkových úprav zámeckého areálu v Lysé nám dokládá reambulovaný katastr z roku 1876, dle jednotného rukopisu lze předpokládat, že řešení bylo zadáno kvalifikované osobě.

            Ve stejné době, tj. od poloviny 19. stol. řešil celkovou úpravu parku rovněž její švagr, majitel Sychrova, Kamil kníže Rohan, starší bratr jejího zesnulého manžela. Mezi Sychrovem, Řepínem a Lysou byly velmi čilé rodinné vztahy. Plynuly ze skutečnosti, že Kamil byl bezdětný, kdežto jeho zesnulý bratr Benjamín měl 4 syny, kteří představovali pokračování rodu a byli nositeli jména. Kamil zval synovce ke všem podstatným a reprezentačním  událostem, prvorozený Artur přijížděl z Řepína, mladší bratři z Lysé. Kamil kníže Rohan byl proslulý svým nadšeným zájmem o botaniku a parkové úpravy. Pro stavební úpravy sychrovského zámku zaměstnával architekta Josefa Pruvota, který ovšem zapracovával i dílčí návrhy jiných architektů a v roce 1855 do knížecích služeb nastoupil  vysoce kvalifikovaný  a již i zkušený zahradník Vojtěch  Mašek. Oba dva se podíleli na řešení Kamilových tvůrčích nápadů sychrovského parku. Pruvot řešil celkovou dispozici, Mašek naplňoval tyto záměry po stránce botanicko-zahradnické, sortimentální. V návrhu řešení sychrovského parku, včetně čestného dvora, který ale byl zrealizovaný jen částečně, a v celkovém řešení zámeckých parků v Lysé, které dokládá reambulovaný katastr z roku 1876, lze najít v rukopise určité společné prvky, proto se můžeme domnívat, že Štěpánka při řešení stejné problematiky ve stejném období spolupracovala s Kamilem, který ji pro řešení parků v Lysé doporučil Pruvota a Maška.

            V této souvislosti zaujme skutečnost, že reambulovaný katastr již nedokládá alej pyramidálních stromů v Zámecké ulici, z čeho plyne, že s touto alejí měla Stephanie kněžna Rohanová rovněž určitý záměr. Na základě výše uvedených skutečností  předpokládejme, že původní alej byla vysázená  kolem roku 1830 z pyramidálních topolů. Topoly ovšem na vyvýšeném místě s velkou pravděpodobností trpěly suchem a navíc jsou to krátkověké dřeviny, takže je pravděpodobné, že kolem roku 1860 až 70 byly poněkud proschlé, což neplnilo estetickou funkci a navíc bylo nebezpečné. To mohl být dobrý důvod k pokácení s úmyslem nahradit je dřevinou z pěstitelského hlediska do dané lokality vhodnější. Jako ideální dřevina se jí s velikou pravděpodobností mohl jevit pyramidální dub – Quercus robur ´Fastigiata´,  který znala ze Sychrova nejen jako oblíbenou solitéru, ale především jako velmi působivou a dodnes proslulou alej ´Rohanku´.

             Předložené mapování  z roku 1876 již ale spadá do období, kdy došlo v důsledku spekulativních praktik několika místních podnikatelů, ale nezávisle na tom i v širším měřítku, k závažné hospodářské krizi. Navíc, kněžna Rohanová, která vedla nákladný život, ale současně velmi štědře pomáhala všem potřebným, se sama dostala do vysoké zadluženosti, na panství byla uvalená administrativní správa a o několik let později bylo panství prodáno v dražbě. Z těchto skutečností plyne, že k realizaci jejího, z hlediska pěstitelského domyšleného a z hlediska estetického brilantního záměru, již nedošlo. Po zbourání kostnice a bývalého farního kostela  na náměstí se v roce 1880 prováděla celková parková úprava náměstí, v rámci které město provedlo i výsadbu kaštanové aleje v Zámecké ulici. Volba této dřeviny patrně vycházela  z tradice kaštanových alejí, ovšem z hlediska prostorových podmínek nebyla volbou zcela  vhodnou. Dokládá to současný stav a vzhled této aleje. Dřeviny byly vysázené poměrně hustě, což pro počátečný růst dřevin je spíš žádoucí, protože si vytvářejí určité ochranné mikroklima, porost ovšem musí být dopěstovávaný opakovanými výchovnými probírkami, obvykle v desetiletém intervalu, do konečné vzdálenosti 10 až 12 m. K těmto probírkám v dané aleji nikdy nedošlo, proto dřeviny v boji o světlo dosáhly neobvykle vytáhlého, poměrně slabého a zcela netypického vzrůstu. Navíc, ve snaze prosvětlovat prostor, jim byly ponechávány pouze větve rostoucí vzhůru, čímž alej dosáhla značně bizarní vzhled. Na druhé straně, pokud by byly  prováděné zmíněné výchovné probírky, byly by ponechaní jedinci dosáhly charakteristické rozložité koruny, pro které ale v dané lokalitě, jak prokázal vývoj až do současnosti, není dostatek prostoru. Uvedená zkušenost jenom potvrzuje vynikající záměr Štěpánky kněžny Rohanové, který by si v současnosti, kdy stávající kaštanová alej dožívá a je aktuální obnova, zasloužil realizaci jak pro kvalitní záměr, tak na její čest a památku. Alej by v uvedených historických souvislostech snad mohla nést jméno ´ Štěpánčina  Rohanka´.

            V roce 1882 byla Štěpánka kněžna Rohanová, jak již bylo uvedeno, nucena dát panství do dražby. Vydražil jej anglický podnikatel Andrews, který se podílel na finančním úpadku kněžny Rohanové, ovšem po čtyřech letech vlastnictví pro neřešitelnou zadluženost ukončil svůj život. Vdova po něm byla nucená panství v roce 1889 postoupit místní Úvěrové bance, která byla Andrewsovým věřitelem. Hodnota panství ovšem nepokrývala výši pohledávek, proto se banka snažila odškodnit zpeněžením jakýchkoli hodnot. Těmto necitelným zásahům padly za oběť mimo jiné i porosty Bludnice. V nejstarší části Bludnice byly vykáceny a odplaveny po Labi do Hamburku i duby o obvodu kmene 8 m. Můžeme považovat za štěstí skutečnost, že v této situaci nebyl zpeněžen a rozprodán i soubor soch z libosadu i když je známé, že v parku se nacházelo ještě několik dalších soch, jako socha sv. Huberta a samotného Františka Antonína Sporcka, jejichž osud není známý.

            Po dvou letech vlastnictví Úvěrovou bankou panství Lysá zakoupil pro svého mladšího syna textilní velkopodnikatel Bedřich baron Leitenberger. Tato rodina si vystavěla reprezentační rodinné sídlo s parkem začátkem 19. stol.  v Josefově Dole. V roce 1883 rodina oslovila tehdy nejznámějšího zahradního architekta evropského formátu, Eduarda Petzolda  z Muskau, aby mu zadala rekonstrukci tamějšího přestárlého parku. Po dobré zkušenosti v Josefově Dole tedy nový majitel panství, B. Leitenberger ml., opět oslovil E. Petzolda. Zadání požadovalo aktualizaci starých plánů, čím bylo pravděpodobně myšleno celkové řešení za vlastnictví Štěpánky Rohanové. Petzold měl ovšem v roce 1890, kdy mu byl úkol zadán, již 75 let, návštěva řešeného území byla patrně již nad jeho fyzické síly  a v následujícím roce skutečně zemřel.

            Přes skutečnost, že k Petzoldově aktualizaci parkových úprav v Lysé nikdy nedošlo, byla začátkem 90. let vytvořená u západního křídla zámku terasa s nárožním rondelem a solitérou platanu v něm zcela v intencích Petzoldovy tvorby. Petzoldovskou terasu baron Leitenberger patrně zrealizoval s pomocí jiného stavitele, ovšem pokud neměl k dispozici žádného vhodného zahradního architekta pro řešení zdevastované Bludnice, odsunul celkové řešení stranou, přičemž spontánní vývoj náletových porostů pokračoval na uvolněných plochách velmi rychle. K úpravě Bludnice již nikdy nedošlo.

               Ostatně, B. Leitenberger, vášnivý automobilový závodník, se v dalších letech věnoval především svému automobilovému zájmu, často pobýval v zahraničí a po 15–ti letech vlastnictví panství tragicky zahynul v autě. Vdova Annibelle v roce 1905 panství Lysá prodala Rudolfu Ferdinandovi hraběti Kinskému.

            Po nástupu nového majitele zaznamenalo panství Lysá čilý ruch. Kromě obnovy zámku byla provedená odborná restaurace sochařských děl v libosadu a  pečlivá zahradní údržba přivedla celý francouzský libosad do nového rozkvětu. Pokud jde o Bludnici, byla udržovaná a využívaná cestní vycházková síť, ovšem k zásadnímu formování přehoustlých náletových porostů probírkami nedošlo. Po 9 letech vlastnictví hrabětem Kinským byly všechny další záměry přerušeny vypuknutím 1. světové války. Po jejím ukončení rodina sice vlastnila panství dál, ale ve zcela změněných politicko-společensko-sociálních podmínkách. V roce 1930, po smrti Rudolfa Kinského vdova Marie s neprovdanými dcerami přesídlila do Rakouska. Lysou spravovaly dvě nejstarší dcery, provdané Černínová a Thurn-Taxisová,  v roce 1945 byl celý zámecký areál zestátněný.

            Období omezené zahradní údržby poznamenalo stávající porosty, především habrové špalíry průběžným chátráním, v následujících letech, po roce 1948 se stav ještě prohluboval. K zásadnímu řešení obnovy špalírů, i k celkové obnově francouzského libosadu došlo v 1. polovině 60. let 20. stol., kdy byla provedená rozsáhlejší, ovšem nikoli totální výsadba nových habrových špalírů. Bludnice byla nadále ponechána spontánnímu vývoji.

           Hodnocení současného stavu libosadu: Současný stav plně odpovídá popsanému historickému vývoji. V dané památce zahradního umění je v současné době několik aktuálních problému, které naléhavě vyžadují řešení.

1. V současném roce 2006 probíhá v provedení tří renomovaných akademických sochařů, Vojtěcha Adamce, Jiřího Kačera a Oty Pospíchala, restaurace celého sochařského díla. Jde  nejen o finančně nákladnou péči, ale taky, a to především, o uchování tohoto kulturního dědictví dalším generacím. Z těchto důvodů by bylo vhodné uvažovat o návratu k zimní ochraně sochařských děl, umístěných ve venkovních klimatických podmínkách. V minulosti, konkrétně v Lysé do roku 1945, byly sochy v zimním období chráněné jednoduchým dřevěným krytem před vláhou, která v kombinaci s mrazem dílo průběžně poškozuje. Pro zimní období vyžadují tyto umělecké památky zajistit suché, ale dostatečně provětrávané prostředí.  

 2. Vzhledem k tomu, že francouzský libosad se nachází na mírně klesajícím svahu, opakovaným problémem je dešťová eroze parkových pěšin, zejména pak hlavní osové pěšiny, která je poškozována až do obtížné schůdnosti. Tento problém vyžaduje odborné posouzení a řešení. Dešťové erozi velmi dobře odolává technologie tzv. „tažených, nebo utahovaných písků“,  která má vysokou a rychlou vsakovací schopnost, ovšem je nutné prověřit, zda tyto vlastnosti platí i pro svažitý terén.

 3. Po vyřešení uvedených technických problémů je nutné jako závěrečnou část obnovy libosadu řešit přestárlé habrové špalíry. Většina špalírů pochází ze 60. letech 20. století, kdy byla prováděná poslední obnova, nešlo ovšem o totální výměnu porostů, některé dřeviny dle současných průměrů kmenů musí být podstatně starší, pravděpodobně ze začátku 20. století, tedy z období vlastnictví F. R. Kinským.  Dle stavu konkrétních míst lze zvolit různá řešení od výměny jednotlivých kusů přes výměnu delších úseků až po výměnu špalíru v celé délce, což bude pravděpodobně nutné v případě osového špalíru, který bude po řešení osové komunikace patrně dotčený, až poškozený. V současné době je možné v časovém předstihu uzavřít dohodu se spolehlivým školkařským podnikem, který může dopěstovat habrové dřeviny v požadované velikosti, množství a kvalitě. Rovněž je možné  řešit tuto dodávku materiálu dovozem ze zahraničí. (Osvědčené jsou dodávky předpěstovaného materiálu v nejrůznějších velikostech pro zámecké zahrady např. z Německa od firmy Lorberg. Jejich zástupcem v naší republice je Ing. Procházka, který současně vykonává výkonného tajemníka Svazu školkařů ČR se sídlem ve VÚKOZ Průhonice, kde je  možné získat na něj kontakt).

            Hodnocení současného stavu přírodního parku Bludnice: Současný stav porostů Bludnice, který tvoří převážně domácí dřeviny, plně odpovídá popsanému historickému vývoji. Pro porosty je charakteristický slabý a vytáhlý vzrůst, způsobený vysokou hustotou náletových dřevin, které nikdy nebyly prosvětlované výchovnými probírkami. Dřeviny mají malé, vysoko položené koruny, v porostu se nenacházejí žádné starší dřeviny s mohutnými kmeny a rozložitými, charakteristicky urostlými korunami. Okrasné keřové  patro neexistuje, místy tvoří keřové patro mladší generace náletů, převážně jde o javor mléč. V některých částech parku je silně rozmnožený břečťan, který vytváří souvislý půdní pokryv a současně porůstá i kmeny stromů, čímž vznikají osobité, malebně ponuré partie. Park je ovšem zastíněný  a ponurý zcela souvisle, což je z psychologického hlediska návštěvníka nevhodné. Tato skutečnost nemusí být chápána negativně, naopak jde o historickou příležitost vymodelovat ze stávajícího porostu zcela tradičním způsobem, tj. výchovnými probírkami kompozici, která vytvoří základ staronového anglického parku v Lysé.  Pojem historická  příležitost v případě lysské Bludnice je nutné chápat v nejhlubším slova smyslu vzhledem k jejímu neobvyklému historickému vývoji. Když František Swéerts-Sporck zakládal před 250 lety svůj anglický park, neměl k dispozici dostatečně rozsáhlý stávající porost, pouze nevelký les, vedle kterého zalesnil další, rozsáhlejší část pozemku, aby připravil porost pro budoucí modelaci. Sám se dostatečně vzrostlého porostu nedočkal, následující dvě generace po něm tuto modelaci nikdy neprovedly. Další majitelka, Štěpánka Rohanová, nechala v Bludnici založit cestní síť a připojila k porostu, který se mezitím rozšířil náletem na další volné plochy, okrajové prosluněné louky, ovšem modelaci stávajících porostů rovněž neprováděla. Na přelomu 19. a 20. století došlo k devastaci Bludnice  vytěžením, poté spontánně zarůstala náletovými dřevinami až do současnosti. K modelaci stávajících porostů do podoby anglického, případně přírodního parku vlastně nikdy nedošlo, proto je současný stav skutečnou historickou příležitostí k zrealizování díla Františka Swéerts-Sporcka, započatého kolem roku 1750. Vedle odkazu Františka Antonína Sporcka a Stephanie Rohanové by tak město Lysá vlastním přičiněním mohlo plně užívat i odkaz Františka Swéerts-Sporcka.

 Ing. Veronika  Pincová

 

Sochařská výzdoba parku

         Alegorie se velmi často stávaly námětem pro umělce. Uměnímilovná šlechta si jejich díly, ať malířskými či sochařskými, velmi ráda zkrášlovala své zámky a zámecké parky. Ale málokterý ze šlechticů se mohl pyšnit na svých panstvích tak výjimečnými a ojedinělými alegorickými soubory soch, jako F. A. Špork. Velmi známé jsou jeho alegorie lidských ctností a neřestí v Kuksu, vytvořené M. B. Braunem a jeho dílnou. Méně známým, neprávem opomíjeným, je soubor alegorií v zámeckém parku v Lysé nad Labem. Jak už bylo mnohokráte řečeno, je zde umístěn alegorický soubor soch, spojených s člověkem a přírodou, který nemá ve světě obdobu.

S cyklem dvanácti měsíců se může návštěvník parku seznámit již v hlavní osové aleji, kterou přichází na druhý zámecký parter. Ten je z východní strany osazen šesti klasicistními sochami antických božstev. Druhý zámecký parter je osazen dvěma sochami sfing, lvů a lvic. Na prostředním schodišti, oddělujícím 1. a 2. zámecký parter, nacházíme alegorie Dne a Noci. Nad nimi jsou pak umístěny sochy Adonise a Venuše. Levé schodiště je ve spodní části osazeno alegoriemi Evropy a Asie, v horní části pak Afriky a Ameriky. Pravé schodiště patří alegoriím živlů – Voda a Země a nad nimi Oheň a Vzduch. Mezi schodišti jsou volně rozmístěny alegorie čtyř ročních dob: Jara (Flory), Léta (Ceres), Podzimu (Bacchus) a Zimy (Saturn).

Z deníku hofmistra Seemanna vyplývá, že alegorie živlů zdobily v r. 1737 šporkovský zámeček na Čihadlech. Do Lysé byly přemístěny v pozdější době. Všechny sochy zhotovil pro hraběte Šporka sochař z Benátek. Jméno sice není uvedeno, ale protože v té době pracoval pro hraběte F. Adámek, lze se domnívat, že tyto sochy vytvořil právě on.  Zvolil pro ně mírnou nadživotní velikost, jejich pohyby jsou lehké a hravé. Draperie se mnohdy rozlétá v odvážných a dekorativních křivkách. Co u sochaře při ztvárnění vnitřního života postavy chybí na výrazu, snaží se nahradit vnějším popisem. Atributy rozvádí do půvabných, mnohdy zátišových motivů. V jeho podání se honosný barokní sloh doslova „počešťuje“ a stává se tak blízkým, přístupným a srozumitelným všem. Můžeme tak jenom konstatovat, že tento sloh našel v českém prostředí živnou půdu a rozvinul se do neopakovatelného půvabu a krásy.

Oheň

Patří mezi živly, se kterými se člověk setkával od počátku své existence. Oheň byl člověkem uctíván téměř ve všech náboženských obřadech, znamenal pro člověka bezpečí, dával mu pocit domova, jistoty, ale také mu naháněl strach a obavy pro svoji ničivou sílu a účinky. Oheň také býval spojován s četnými mýty, např.  Prométeus, oheň sv. Eliáše apod.

Ve starověku byl pokládán za jeden ze čtyř základních prvků živé hmoty, ze kterých se vyvinul život. Filozofové této doby se orientovali na hledání pralátky (arché), ze které pochází celý svět. Filozof Herakleitos považoval svět za věčně planoucí oheň, který se rozněcuje a pohasíná podle určité míry. Ta pak řídí koloběh všech věcí a je jediným neměnným a určujícím prvkem světa. Oheň je podle Herakleita prapočátkem všech přírodních jevů.

Ve středověku nabývá pojem ohně úplně jiný charakter. Je součástí hrozby a trestu – viz pekelný oheň nebo očistný oheň určený pro spásu heretiků a zničující oheň, na kterém byly upalovány čarodějnice.

V zámeckém parku v Lysé je alegorie ohně zobrazena půvabnou sochou, znázorňující oheň jako jeden z živlů. Za mírně nakročenou levou nožkou se nachází nádobka (ohřívadlo) s planoucím ohněm, jehož šlehající plameny vyjadřují symbolicky sílu tohoto živlu. Gesto pravé ruky nás snad vyzývá k ostražitosti před ohněm. Draperie, která je na ramenou zřasená, splývá měkce k zemi.

Voda

Je dalším z významných živlů, se kterým se člověk setkával od pravěku. Znamenala pro něj téměř vše – byla zdrojem života (pitná voda), obživy (rybolov, zavlažování pozemků) i spojnicí s druhými civilizacemi. Byla také ničivým živlem, který budil respekt i hrůzu: …neboť není na světě nic měkčího a poddajnějšího než voda, a přece tu nic nepřekoná v tom, jak se napře na vše tvrdé a silné . Jako taková také vešla do mýtů a bájí – viz potopa světa, Epos o Gilgamešovi.

Pro řeckého filozofa Tháleta byla pro svou proměnlivost (tekutina, pára, led, sníh) a životodárnou sílu prazákladem a počátkem života. Z ní vše pochází a bez ní vše umírá. Byla obdařena božskou silou a je proto právem označována jako živoucí základ všech věcí. Alegorii vody v parku v Lysé zobrazuje putti s velkou rybou u nohou. Opírá se o vodní rostlinu a levou rukou svírá lasturu s živou vodou.

Vzduch

Patří do čtveřice základních živlů, které člověka obklopují. Je k životu nezbytný a člověk si přesto jeho existenci ani neuvědomuje. Je totiž ze všech živlů nejméně postižitelný, souvisí ale s dechem, dýcháním, a proto je živoucí. Řecký filosof Anaximenés považoval vzduch za přírodní živel, za princip, který vše obklopuje a spojuje. Jeho zhušťováním a zřeďováním vzniká viditelný svět. V něm také všechno zaniká. Lidé, zvířata i rostliny vdechují jeho částice a to jim dává život a pohyb.Putti,který na schodišti v zámeckém parku symbolizuje vzduch (vítr), je obdařen velmi výstižnými atributy. Rozevláté vlasy, kolem kterých se vzdouvá draperie, našpulené rtíky, u nohou dmychadlo i orel – král ovzduší.

Země

Poslední ze čtveřice živlů, často označovaná jako matka Země. U starých Řeků bohyně Země Gaia byla uctívána jako bohyně života, smrti i podsvětí, neboť všichni tvorové jsou z ní zrozeni a všichni v ní opět skončí. S matkou Zemí Gaiou byla často zaměňována bohyně Deméter – symbol rolnictví a plodivé síly země. Naučila lidi orat, darovala jim pšeničná zrna, a tak je naučila zemědělství. (U Římanů tuto roli zastávala bohyně Ops.) Uctívání Démétér bylo založeno na mystériích přírodního cyklu vzkříšení, nového narození a prosbou za dobrou sklizeň. Podle této bohyně si lidé ve starověku vysvětlovali střídání ročních období – žal nad ztrátou milované dcery způsobuje podzim a zimu, její návrat pak znovuzrození života a na zemi jaro.V parku v Lysé pak alegorie doslova vyjadřuje ono biblické – v potu tváře budeš dobývat chléb svůj – postavička alegorického putti drží v rukou rýč a snaží se zúrodnit zemi, na které žije a která ho živí.

Afrika

Pro Evropany je tento kontinent obestřený tajuplností, bohatstvím nerostů, velkou pestrostí a mnohotvárností vegetace, květin a ovoce. Různorodost přírody i odlišná kultura, hudba, umění – to vše lákalo a vábilo.  Afrika byla vždy cílem různých badatelských výprav. Již ve starověku byl sever země součástí římské provincie. Římané také dali tomuto kontinentu jméno, pojmenovali území kolem Kartága AFRI. Pojmenování se vžilo a brzy tak byl nazýván celý kontinent. Ještě v 19. století byla Afrika téměř nepoznaným světadílem, na objevitele čekaly deštné pralesy, pouště, savany, do velkých výšek se vypínající zaledněné vulkány i mohutné řeky, které protékaly územím. Cestovatelé také objevovali velká jezera s vodopády. A je zcela pochopitelné, že Afrika se začala objevovat stále častěji i jako námět pro umělecká díla. Pro benáteckého sochaře Františka Adámka byla výzvou, když ji měl ztvárnit jako alegorii v lyském parku. Charakterizoval ji atributy, které byly v 18. století známé. Pro Afričany charakteristická pokrývka hlavy splývá po zádech, bederní rouška měkce ovinuje boky. Mírně esovitě natočená postava puttiho se pravou rukou opírá o lva, který stojí za postavou. Pravou rukou alegorická socha drží roh hojnosti naplněný cizokrajnými květy a ovocem.

Amerika

Je také nazývána Nový svět.  Byla objevena patrně Vikingy kolem roku 1000. Od roku 1492 byla po objevení Kolumbem postupně kolonizována Španěly, Portugalci, Angličany a Francouzi. Postupně tak odhalovala svá tajemství a bohatství Evropanům, kteří doslova prahli po všem novém a pro ně neznámém. Do Evropy se postupně dostávaly nové plodiny i zvířata. Lidé ze „Starého světa“ získávali nové poznatky o životě a kultuře původních obyvatel. To vše jitřilo fantazii a představy, zejména pak umělců, o tomto novém kontinentu.

A tak se nám také představuje Amerika v parku v Lysé. Postavička Indiána, jehož gesto pravé ruky si můžeme vysvětlit jako přátelský pozdrav či mírné varování před nebezpečím, které kontinent skrývá. Levá ruka svírá luk, typickou zbraň Indiánů. Šípy jsou uloženy v toulci zavěšeném u levého boku. Levou nohou, mírně nakročenou, stojí Indián na hlavě přemoženého aligátora. Hlavu zdobí péřová čelenka, charakteristický znak náčelnické moci. Draperie, která ovíjí boky, padá v jemných křivkách k zemi.

Asie

Název světadílu je odvozen od asyrsko fénického názvu, který znamená východ slunce. S Evropou byla od starověku propojena řadou obchodních cest a stezek, ze kterých je nejznámější Hedvábná cesta. Asie byla vždy, z pohledu Evropanů, zemí dalekou, vzdálenou, tajemnou a nesmírně bohatou. Tak ji ve svých knihách popisovali ve starověku armády Alexandra Velikého a ve středověku cestovatelé a kupci (Marco Pollo).

Sochař z Benátek se ji, podle všech jemu dostupných informací, pokusil zpodobnit jako symbol bohatství Orientu. Mírně esovitě natočená a rozkročená postavička alegorického  putti v pravé ruce vysoko vyzvedává kytici cizokrajných květin. Levou pak svírá nádobu s kořením, které bylo charakteristické pro bohatství Indie. U lehce nakročené levé nohy, která tak tvoří symetrii s rozmáchlým gestem pravé ruky, leží turban s diadémem – symbol indické knížecí moci. Za postavičkou Asie leží velbloud – symbol dlouhých obchodních kavaran, které nejen procházely celým světadílem, ale také ho spojovaly s Evropou. Draperie, která volně splývá z levého ramene, pak v mohutných záhybech ovíjí boky postavy a padá kolem levé nohy měkce k zemi.

Evropa

Název pochází z asyrsko fenického slova  erep, západ slunce. Je to světadíl, na kterém žije 13 % obyvatel světa. Rozprostírá se od Severního mysu po Maltu a Krétu, od západního Irska po Ural. Evropa je také nejčlenitějším světadílem, 35 % její plochy tvoří ostrovy a poloostrovy. Příznivé životní podmínky vytvořily od středověku předpoklady ke vzniku civilizací a k bohatému kulturnímu, společenskému, politickému a hospodářskému životu. Jen pro zajímavost lze uvést, že státy, které se v současné době sloučily v Evropskou unii a vytvořily tak jeden velký celek, mají svou hymnu – Beethovenovu Odu na radost. Tu sice přijala už v roce 1972 jako svoji hymnu Rada Evropy, ale od roku 1986 ji jako hymnu užívá i EU. A tak Oda na radost spolu s evropskou vlajkou tvoří symboly nově vznikající evropské státnosti.

Alegorický putti, který v parku v Lysé n. L. představuje Evropu, má všechny atributy charakteristické pro tento světadíl. Esovitě natočená postavička drží v pravé ruce chrám – symbol evropského křesťanství, levou rukou přidržuje roh hojnosti s květinami a ovocem jako důkaz štědrosti přírody. Hlavu zdobí koruna – znak královské a císařské moci světských vládců. Vladařský plášť, hermelín, lehce sklouzává z ramenou a v ladných křivkách padá k zemi. Protikladem světské moci panovníků je papežská tiara a klíče od svatopetrského chrámu jako důkaz církevní nadvlády nad Evropou i světem.

Jaro

Patří k nejkrásnějším ročním obdobím, kdy se po zimním vegetačním klidu začíná probouzet příroda. Astronomické jaro začíná okamžikem rovnodennosti (21. 3.) a končí letním slunovratem (21. 6.). Meteorologické jaro trvá od 1. 3. do 31. 5. Fenologické jaro začíná rašením srstky obecné (angreštu) a končí rozkvětem bezu černého. Jaro je možné charakterizovat jako období s průměrnými denními teplotami od 5,1 °C do 15,0 °C.

Socha jara patří do alegorické skupiny čtyř ročních období. Byla vytvořena pro F. A. Šporka sochařem z Benátek v roce 1735. Je znázorněna mladou, půvabnou ženou. Její dvakrát esovitě natočená postava se štíhlými, dlouhými údy působí na diváka křehkým, hravým dojmem. Dlouhé, vlnité vlasy, které splývají na ramena, jsou zdobeny věncem jarních květin. V levé ruce drží kytici květin a pravou se opírá o košík s květinami. Draperie se vzdouvá kolem boků a padá v ladných křivkách k  zemi. Symboly probouzejícího jara jsou ještě umocněny drobnými atributy jarní přírody – malými žabkami a šnečky, zdobícími podstavec sochy.

Léto

Je teplým ročním obdobím, které začíná nejvyšší polohou slunce – tzv. letním slunovratem – dnem 21. června a končí rovnodenností – dnem 23. září. Takto vymezují léto astronomové. Botanici pak uvádějí léto od počátku květu černého bezu až po kvetení ocúnu – zvaného jesenní.

V lyském parku je léto ze skupiny čtyř alegorických soch ročních období znázorněno zralou ženou – bohyní Ceres. Ze vší pozemské letní úrody je ozdobena tím nejtypičtějším pro léto – zralými klasy obilí. Útlá postava je hravě natočená, srpem v pravé ruce přidržuje snop obilí, v levé svírá kytku z obilních klasů. Dlouhé vlnité vlasy zdobí věnec z obilí. Rozevlátá draperie ovíjí levou ruku, boky a volně splývá k zemi. Ze sochy dýchá poklid léta, vyjádřený i tváří a pohledem ženy, spokojené se sklizní. Náladu umocňuje drobný detail – kachna, snažící se dosáhnout na klasy ve snopu.

Podzim

Je obdobím od okamžiku rovnodennosti do nejnižší polohy Slunce při slunovratu – od 23. 9. do 22. 12. Je to ale také doba zrání a sklizně, i čas přípravy na zimní práce a zimní klid. Pro botaniky je podzim vymezen od kvetení ocúnu jesenního až po opad listů buku a letního dubu.

V lyském zámeckém parku je Podzim znázorněn postavou mladého, statného muže. Socha, vytvořená pro hraběte F. A. Šporka v  r. 1735 sochařem Františkem Adámkem z Benátek, patří do řady alegorických soch čtyř ročních období, osazených na podstavce mezi prvním a druhým zámeckým parterem. Byla vytvořena v období, kdy vrcholný barok přechází v rokoko. Ztvárněná postava muže drží v rukou symbol podzimní sklizně – velký hrozen vína. Věnec z hroznového vína zdobí i mužovy vlasy. Postava je štíhlá, dvakrát esovitě natočená, se zdůrazněnou muskulaturou a výraznými žílami. Draperie lehce ovíjí boky a padá v mohutných záhybech k zemi. U nohou postavy stojí putti, držící v rukou nádobu na vinnou šťávu. V obličeji postavičky je zřetelná nedočkavost k ochutnání lahodného moku.

Tato socha, jako jedna z nejhezčích v lyském souboru, byla v roce 1938 spolu s alegorií Zimy součástí expozice výstavy ČESKÝ BAROK. Obě sochy byly všemi návštěvníky náležitě obdivovány.

Zima

Je charakteristickým obdobím od zimního slunovratu (21. 12.) do okamžiku jarní rovnodennosti (20. 3.). Podle botaniků začíná zima všeobecným opadem buku a dubu letního a končí nástupem jara, které se hlásí rašením srstky obecné – angreštu.

Alegorická socha Zimy v lyském parku je znázorněna zimomřivým starcem a uzavírá řadu čtyř ročních období. Postava starce je esovitě natočená. Benátecký sochař se snažil pomocí vnějších znaků i atributů vyjádřit charakter tohoto ročního období: hubené, dlouhé končetiny se zvýrazněnou muskulaturou a žílovinou, kožešinová čapka a plášť, který klouže z ramenou, ovíjí boky a splývá k zemi. Výrazným atributem Zimy je zde ohřívadlo, které drží v rukou putti. Jeho našpulené rtíky svědčí o snaze ještě více rozdmýchat hřejivé plameny. Stařec pravou rukou k sobě tiskne puttiho a levou ruku si hřeje nad ohněm.

Alegorie Zimy patří k velmi zdařilým pracím benáteckého sochaře a reprezentovala venkovský barok na výstavě v Praze v r. 1938.

Adonis

Podle řecké mytologie byl Adonis synem kyperského krále. Jeho matka Kinyra se proměnila v myrhový strom, z něhož, jak se praví v mytologii, se narodil chlapec. Byl tak překrásný, že se do něho zamilovala samotná Afrodita. Žárlivý bůh války Arés pak úmyslně zavinil na lovu jeho smrt. Zoufalá Afrodita si na olympských bozích vyprosila, aby Adonis mohl žít s nimi na Olympu. Po půl roce se však musel zase vrátit do podsvětí. A tak se v Řecku každé jaro na jeho počest konaly slavnosti zvané Adonia. Další báje mu přisuzuje jako milenku Persefonu, a proto mu bylo bohy dovoleno, aby žil třetinu roku u Afrodity, třetinu roku s Persefonou a poslední třetinu mohl žít podle své libosti a představ.

V lyském parku je Adonis zobrazen jako půvabný mladík s vlnitými kadeřemi, atletickou postavou a se zvýrazněnou muskulaturou. Pravá noha je lehce nakročená, pravou rukou se opírá o luk. Levou ruku má opřenou o bok. Zřasená draperie obepíná boky a padá k zemi. Protože je zde Adonis zobrazen jako lovec, nesmí chybět ani lovecký pes.

Venuše

Je zosobněním mládí, půvabu a krásy. Původně byla Venuše uctívána jako bohyně jara a probouzející se přírody a teprve později se stala bohyní krásy. Její kult byl nevíce rozšířen v Římě. Rod vládnoucích Iuliovců pokládal Venuši za pramatku svého rodu. Po první punské válce byla ztotožněna s řeckou bohyní Afroditou. Ta se podle bájí zrodila z mořské pěny, které se samotný Zeus dotknul svým bleskem. Bohyně bývá velmi často zobrazována se svým malým synem Amorem (Erotem). Byl nejmenší, zato nejkrásnější mezi bohy.

Lyská Venuše má dlouhou, mírně řasenou splývavou řízu (draperii), která se jemně vzdouvá kolem boků a padá volně k zemi. Venuše se pravou rukou opírá o hlavičku Amora a levou si přidržuje vzdouvající draperii. Amor je zde bez atributů – šípů. Ty bývají buď se zlatými hroty a způsobují šťastnou lásku, nebo s olovněnými hroty pro lásku nešťastnou.

Den

Obecně tak bývá označována doba mezi východem a západem Slunce, bývá ohraničena soumrakem. I když se to nezdá, je několik typů dnů. Astronomicky rozeznáváme slunečný a hvězdný den. Pro zajímavost: známe ještě den ledový, kdy je maximální teplota vzduchu nižší než 0 °C, pak je den mrazový, kdy teplota vzduchu poklesne po určitou dobu pod 0 °C. Příjemnější je ovšem den letní, s maximální teplotou 20 °C. Ještě je možné připomenout den s tropickou nocí, den srážkový a den tropický s maximálními teplotami 30 °C a více.

Den je symbolem pohody, klidu a šťastného života, a proto býval velmi často námětem pro umělce, zejména pak sochaře. František Adámek z Benátek svoji alegorii dne ztvárnil v podobě putti se štítem, který si opírá o nakročenou pravou nohu. Štít drží pravou rukou a levou ukazuje na sluneční tvář obklopenou paprsky. Draperie, která volně splývá z pravého ramene k levému boku, v měkkých záhybech volně padá k zemi. Postavička je esovitě natočená, se zvýrazněnou muskulaturou, ale přesto soška vyvolává dojem malého, baculatého dítěte. Tento dojem umocňují i kadeře, velmi pečlivě provedené.

Noc

Noc je astronomické označení pro dobu, kdy je Slunce hlouběji než 18°  pod obzorem. Noci pak předchází soumrak. Známé jsou ještě tzv. bílé noci, při kterých Slunce neklesne více než 6 ° pod obzor. Nastávají kolem letního slunovratu a jsou typické pro Petrohrad. Noc bývala také symbolem pro rejdy nekalých živlů.  Podle bájí a mytologií starých Slovanů a severských národů v ní ožívali skřítci, trolové, lesní mužíci a nejrůznější strašidla. V měsíčných nocích také tančívaly na paloucích lesní víly. Noc byla ale také symbolem odpočinku pro všechny poctivé a spravedlivé lidi. Tak jako den, byla i noc častým námětem pro umělce. Jejími atributy býval štít s měsícem a hvězdami. Velmi často byla také znázorňována spící, půvabnou ženou.

V zámeckém parku je noc představena jako rozkročený chlapec, který levou rukou svírá štít s atributem noci – srpek měsíce a nad ním hvězda. Pravou rukou se opírá o hlavu a působí tak dojmem usínajícího dítěte. O tom svědčí zavřené oči a poklidný, spokojený výraz tváře. Draperie, která je stuhou uvázaná k levému rameni, měkce padá podél pravého boku k zemi.

Lev a lvice

Patří do skupiny velkých kočkovitých šelem, které ve volné přírodě žijí ve smečkách a živí se štvaním a lovením zvěře. V současné době žijí v Africe na jihu Sahary a také v rezervaci Gir Forst v Přední Indii. V době antiky žili lvi v Řecku, na Předním východě a v Africe. Se lvem jako symbolem se setkáváme v heraldice. Jsou zde jako nejznámější a nejvznešenější figury v erbech panovníků a vysoké šlechty. Vyjadřují rytířské ctnosti, odvahu, sílu a statečnost. Proto bývají lvi zobrazováni v útočném postoji, s velkými drápy, otevřenou tlamou a vyceněnými zuby. Na hlavě mívají často královskou korunu. Lev se také dostal jako symbol do souhvězdí zvířetníku severní nebeské polokoule. Rovněž se často objevuje v bajkách a příslovích. Jedno, velmi známé, se zachovalo z dob antiky. Staří Římané při zakreslování map velmi často na neprobádaná bílá místa psávali Hic sunt leones – zde jsou lvi. Lvice se v heraldice neobjevuje.

Pro hraběte F. A. Šporka zhotovil sochař z Benátek jako doplnění alegorických cyklů dvě sochy lvů a dvě sochy lvic. I když se sochař snažil tato královská zvířata zpodobnit co nejvěrohodněji – u lva mohutná vlající hříva, velké drápy znázorňující sílu, u lvice soustředěný pohled upírající se pravděpodobně ke kořisti, přece jen je patrné, že předlohou pro sochaře už byly stárnoucí šelmy z královských lvinců z Prahy.  I když si tuto skutečnost uvědomujeme, působí na nás lvi a lvice svým důstojným majestátem.

Sfingy

Abychom se dostali ke zrodu mýtu o sfinze, musíme zpět do antiky. Sfinga byla nestvůra s ženskou hlavou, lvím tělem, hadím ocasem a orlími křídly. Nejznámější byla patrně Sfinga tébská. Ta sedávala na skále a každému kolemjdoucímu dávala stejnou hádanku: Co má hlas, chodí z rána po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech?  Kdo neuhodl, měl smůlu, toho Sfinga zardousila. Když Oidipús hádanku správně rozluštil, Sfinga se vrhla dolů ze skály a zabila se. Ale zcela určitě nejzáhadnější je sfinga od pyramid v Gize, má tělo lva a tvář faraona.

V parku v Lysé jsou obě sfingy jen okrasným, dekorativním prvkem pro potěchu panstva. Zhotovil je opět sochař z Benátek. Mají lví tělo, usměvavou tvář a v předních tlapách drží štít s prázdným polem. Hlavu jim pokrývá napodobenina faraonovy roušky (nemes), která se podle stylu baroka vzdouvá kolem hlavy.

Alegorie měsíců

Leden

První měsíc v roce. Někdy též nazývaný ledný, studený měsíc zimního období. Většina národů přejala jeho pojmenování z latinského januarius. V pohádkách obyčejně vystupuje jako velebný, důstojný stařec a přesně tak na nás působí i jeho alegorické ztvárnění v lyském parku. Hrabě F. A. Špork jej nechal zhotovit pravděpodobně po r. 1734. Ač barokní, můžeme na soše pozorovat prvky nastupujícího rokoka (dvakrát esovitě prohnutá postava, dlouhé, šlachovité končetiny). Leden je zpodobněn jako stařec s dlouhým, vlajícím vousem. Je oblečen do dlouhého dobového kožíšku, na nohou má typické obutí XVIII. stol., na hlavě kožešinovou čapku. Symbolickým gestem se loučí s rokem starým, jakoby se ohlížel za minulostí. V pravé ruce drží zrcadlo, které nastavuje budoucnosti. Snad v něm chce vidět události, které nový rok přinese. Dalším atributem měsíce je ohřívadlo s dřevěným uhlím a planoucím, hřejivým ohněm. Celá postava je pak halená pláštěm, který se kolem těla vzdouvá v ladných křivkách a volně padá k zemi. Na podstavci sochy je dnes už nezřetelný text, připomínající, že leden začíná sněhem a ledem.

Únor

Druhý měsíc v roce a poslední měsíc zimy. Český název je od slova nořit, protože led se noří, láme a puká. Je výjimečný tím, že je jako jediný měsíc přestupný. Únor (latinsky FEBRUARIUS) je v sochařově podání zosobněn půvabnou ženskou postavou, která kolemjdoucí zve k bohaté masopustní hostině. Jejími atributy (znaky) jsou: mísa plná koblih, sud piva, konvice vína, rožeň s pečínkou a kuřetem a oškubaná drůbež. Verše na podstavci, dnes už nečitelné, opěvovaly radosti masopustu, který zahání veškerý smutek a zve k bohaté hostině, veselí a tanci. Dívka samotná působí na diváka svou křehkostí a hravostí, jakoby právě koketně vykročila k tanečku. Tento dojem umocňuje i rozevlátá sukénka, pozvednuta nad pravé kolínko. Draperie pak lehce splývá od levého ramene k zemi. Za bedlivější povšimnutí stojí detailní propracování dobového oblečení a účesu.

Březen

Název měsíce je odvozen pravděpodobně z přírody. V této době začínají pukat břízy, dochází k početí a vzniku nového života s pojmem „březí“ u matek. V římském kalendáři, zavedeným podle pověsti již Romulem, zahajoval březen (martius) nový rok. Slované slavili v březnu den jarní rovnodennosti, a to podle nich znamenalo nový život, začátek prací na poli, v sadech i vinicích. Socha března v lyském parku na sebe bere podobu vojáka – mušketýra, v mírně nakročeném postoji, s mušketou v levé ruce, pravou se opírající o štít. Na krku má šátek s krajkovým zakončením, na rukou rukavice a na hlavě třírohý klobouk. Výstroj doplňuje u nohou kyrys a přilbice, výzbroj tesák u pasu a přes rameno zavěšená brašna. V tomto měsíci se narodil F. A. Špork. Proto je alegorií voják, neboť Špork se vždy snažil být bojovníkem za pravdu. Vysvětlení, že je alegorií mušketýr, lze doložit i tím, že v této době končilo zimní ležení vojsk a vojáci pochodovali do pole. Ve verších na podstavci (dnes nečitelných) se popisuje, že zmužilý člověk má bojovat jako neohrožený rek a nemá se jen oddávat rozkoším života.

Duben

Keltové období s měsícem dubnem nazývali IMBOLK. U starých Římanů byl druhým měsícem roku a jmenoval se APRILIS – asi od slova APERITE – celá příroda se otvírá, nebo od APRICUS – znamenající „slunný“. V češtině je název měsíce spojován s přírodou – začínají kvést duby. Pro většinu lidí je ale spojen s nestálým, sychravým a proměnlivým počasím, jak to dokládá pranostika už ze XVI. století: „Dubnové povětří je velmi nestálé, neveselé a větrné, slunné dny jsou střídány plíštěmi a sněhy.“ Sochu dubna v lyském parku představuje půvabná zahradnice, jejíž křehká, esovitě natočená postava se kloní k právě vysazenému citrusovníku a přidržuje jej pravou rukou. Levou se opírá o rýč. Socha působí drobně, lehce a hravě. Draperie v dekorativní křivce splývá s ramenou, ovíjí boky a volně padá k zemi. Dobový, propracovaný účes je zdoben věncem z citrusovníku i s malými plody. Socha byla vytvořena Františkem Adámkem z Benátek podle návrhu M. B. Brauna a má připomínat, že v době F. A. Šporka byly součástí barokní zahrady i oranžérie. Na zrcadle podstavce bylo psáno ve verších, že jedině usilovná práce přináší plody, protože na tomto světě se bez námahy nic nezíská.

Květen

Měsíc je označován jako nejkrásnější v roce. Jediný má dvě česká pojmenování: starší máj – z latinského maius, a novější květen, užívaný teprve 180 let. Poprvé nového názvu použil tvůrce novodobé češtiny Josef Jungmann. V lyském parku je květen znázorněn sochou svěží dívky, jejíž štíhlá postava je esovitě natočená. Řasené roucho splývá z vlasů, obtáčí pravou paži a boky a v měkkých záhybech padá k zemi. V pravé ruce svírá škopíček s krmením, levou se opírá o hlavu kůzlete. U lehce nakročené pravé nohy má kukaň s kvočnou sedící na vejcích, představujících zde probouzející se jaro. Z některých vajec jsou již vyklubaná kuřátka. Na zrcadlech podstavce sochy je již setřelý a málo čitelný text v němčině, líčící nádheru květů, které těší a obveselují lidi. Líbeznost měsíce května však dlouho netrvá, tak ať si tedy každý užije těch radostí, které měsíc poskytuje, co nejvíce.

Červen

Latinsky IUNUS je označení pro šestý měsíc v roce. Jeho české pojmenování se vysvětlovalo různě: je červenáním jahod a třešní. Také však mohlo být odvozeno od červů, kteří v tomto měsíci působí velké škody nejen na stromech, ovoci, ale i na květech. Naštěstí a pro potěchu návštěvníků lyského parku je červen znázorněn bukolickým výjevem – půvabnou pastýřkou, která je zaujata svojí prací – stříháním oveček. Štíhlá, křehká postava pastýřky je jemně natočena vpravo, ovečku si opírá o polokmen a o koketně nakročenou, v koleně ohnutou pravou nožku. Draperie lehce splývá přes pravou ruku a kolem levého boku ve volných záhybech k zemi. Velmi pečlivě je propracovaná nejen ovčí srst, ale i dívčin účes, který zdobí květinový věnec. Za povšimnutí též stojí dobové nůžky na stříhání ovčí vlny i drobný detail – svázané nožky ovce. V nápise na zrcadle soklu je též charakterizován měsíc červen. Pranostiky, které se vztahují k měsíci červnu, souvisejí s nástupem evropského letního monzunu – tj. k Medardovi, ale také se týkají sv. Jana Křtitele a letního slunovratu.

Červenec

Latinsky IULIUS je sedmým měsícem roku, dobou, kdy v přírodě všechno dozrává a lidé, sklízející úrodu, mají doslova plné ruce práce. Je to také měsíc milovaný dětmi, protože mají po deseti měsících výuky konečně své vytoužené prázdniny. Červenec je ale také charakteristický letními monzunovými dešti, krupobitím a častými prudkými lijáky. Ovšem v parku v Lysé se červenec tak dramaticky neprojevuje. Naopak, je znázorněn jako velmi půvabná mladá žena, která levou rukou drží kytici květin, jakoby chtěla přivonět. Pravou se opírá o máselnici – symbol hojnosti úrody. U levé nohy má košíček s květinami, pěstované v libosadu lyského parku, které – jako atribut léta – nechybí ani v pečlivě propracovaném účesu. Draperie volně splývá s ramenou, ovíjí boky a padá v záhybech k zemi.

Srpen

Osmý měsíc v roce. Po starořímsku se jmenoval sextilis – šestý měsíc, protože u Římanů začínal rok v březnu. Po císaři Oktaviánovi – Augustovi dostal pak jméno AUGUST, tj. vznešený. Název měsíce u Slovanů napovídá, že v tomto období probíhají žně, tedy sklizeň úrody za pomoci srpu. Socha, znázorňující srpen v lyském parku, má podobu zralé ženy. Její postava je lehce nakročená, dvakrát esovitě natočená. Levou rukou se ladně opírá o štít, pravou pak svírá srp – symbol žní – a v širokém, rozmáchlém gestu se jím dotýká vlasů. Do nich je vpleten další atribut měsíce – malý zdobný věnec z obilních klásků. Hlavní symbol žní – snop obilí je pak umístěn za štítem. Postava měsíce srpna je doplněna pláštěm, který klouzá z ramenou, vzdouvá se v mohutných křivkách, lehce se otáčí kolem boků a padá k zemi. Socha měsíce byla vytvořena asi v r. 1735 dílnou benáteckých sochařů Františka Adámka staršího a Jana Dlouhého – Langa. Dojem dotváří i text v zrcadle na podstavci, ve verších hovořící o radosti nad bohatou úrodou, která slibuje dost potravy, chleba pro všechny. Tuto radost zachycuje i spokojený výraz v úsměvu sochy Srpna.

Září

Devátý měsíc v roce. Podle římského kalendáře to byl sedmý měsíc v roce – september. Toto označení proniklo skoro do všech evropských jazyků. České slovo září se spojuje v lidovém povědomí se slovem záře – zářit. Ve skutečnosti pochází od výrazu zařijen – neboli malý říjen. Je to ale i období nazývané babí léto – to je teplé, slunné období, kdy dozrávají vinné hrozny. V cyklu dvanácti měsíců lyského parku je září znázorněno postavou českého sedláka v typickém venkovském oblečení – s kožíškem s beránkem a kožešinovou čapkou. Dobové oblečení doplňují vysoké boty. Velmi pečlivě a do detailů je propracován i dobový účes a plnovous. Postava sedláka je mírně esovitě natočená, v levé ruce držícrozsévačku plnou obilí, které pravou rukou v rozmáchlém gestu rozsévá. Význam výsevu ozimu pro příští úrodu se odráží i v soustředěném výrazu tváře. U nohou má jako atribut pytel plný osiva. Na zrcadle soklu byl ve verších podán výklad podzimních prací včetně zasévání ozimů.

Říjen

Je desátým měsícem roku. Podle římského kalendáře to byl ale osmý měsíc a proto jej Římané nazvali OCTOBER. Toto pojmenování se udrželo dodnes u všech neslovanských národů kromě Rusů. Slované – kupř. Malorusové – nazývají měsíc ŽOLTEŇ, asi pro žloutnoucí listí anebo mu dávali jméno KAZYBROD, protože v tomto měsíci často pršelo a brody přes řeky byly rozvodněné. Také Slovinci měli pro tento měsíc své svérázné a výstižné pojmenování, jako KOZAPERSK nebo VINOTOK. Praktický název zaznívá z polštiny – PAZDIERNIK, podle pazdeří při drhnutí lnu. Český název ŘÍJEN odvozuje Dobrovský od jelení říje, kdežto K. J. Erben se přiklání k poetičtějšímu výkladu názvu měsíce ze slova RUJNO – tj. označení žluto-červené barvy. Ať už slovo pro 10. měsíc v roce je odvozeno od čehokoliv, v parku v Lysé je měsíc říjen zobrazen do kamenné podoby důstojného starce. O tom, že v měsíci říjnu převládá větrné počasí, napovídá starcův rozevlátý plnovous i jeho draperie, která se v ladných křivkách vzdouvá kolem ramen, v mohutných záhybech se vine kolem boků a pak volně splývá k zemi. Postava měsíce je podle pravidel rokoka dvakrát esovitě natočená, údy jsou štíhlé a je na nich zvýrazněna muskulatura i žílovina. Měsíc říjen nabízí kolemjdoucím sklizenou úrodu v rohu hojnosti – víno, sklízené na svazích blízkých Viniček, i plody jabloní a hrušní. Totéž ovoce můžeme shlédnout v soudku, který má stařec u nohou. Na zrcadle sochy je pak málo čitelný nápis o víně a jeho účincích na lidské pokolení. Socha, tak jako ostatní v parku, byla polychromovaná, zbytky barev byly ještě dosti zřetelné ve 30. letech minulého století.

Listopad

Jedenáctý měsíc v roce. Podle římského kalendáře to byl měsíc devátý – november. Tento název byl převzat do většiny evropských jazyků. Český název souvisí s přírodním úkazem v tomto měsíci obvyklým – s padajícím listím. U Keltů listopadem začíná nový rok. V lyském parku alegorie měsíce souvisí s tradičními šporkovskými hony. A tak je měsíc znázorněn myslivcem v dobovém koženém obleku. Na hlavě má třírohý klobouk zdobený peřím. Na nohou má vysoké lovecké boty. S ramenou mu splývá plášť, který v mohutných záhybech padá k zemi. Na levém boku má zavěšený tesák a v levé ruce třímá trofej – ulovenou kachnu. V pravé ruce pak nese další úlovek – zajíce. Myslivce na lovu doprovázejí dva psi – jeden mu sedí u pravé nohy a druhý unavený odpočívá. Sochaři se podařilo zachytit i spokojený výraz v myslivcově obličeji – byť unavený, vrací se z úspěšného lovu. Na zrcadle podstavce Špork nabádá, že kdo hledá zábavu v lovu, může se pouze po jeho boku povyraziti. K tomu je zapotřebí dobrý pes.

Prosinec

Poslední měsíc roku. Český název pochází pravděpodobně od výrazů siný, prosinět – souvisejících s bledým slunečním svitem a mlhavým počasím. Také od slovesa prositi – koledovati, nebo od v této době prováděných domácích zabíječek. Prosinec v lyském parku znázorňuje vychrtlý stařec, který široce rozkročen nese na ramenou vepře a vzdáleně tak připomíná manýristické únosy. Pro pobavení panstva je vepř ztvárněn s některými anatomickými nedostatky: za hlavou starce je tělo vepře přetočeno o stoosmdesát stupňů, na hřbetě má vepř doslova hřbetní ploutev. Nožičky zvířete jsou telecí, stejně jako uši. Starcova rozevlátá draperie padá s ramenou kolem boků k nohám, rozkročeným nad velkou kovovou a zdobenou pokladnou. Ta symbolizuje bohatství, které se nashromáždilo koncem roku na statcích. Verše, zachované na zrcadlech podstavce, popisují dostatek v jídle i financích. Upozorňují ale, že všechny radovánky jednou skončí a že majetek a peníze si člověk na onen svět s sebou nevezme. Ale také, že se uzavírá koloběh roku – zimou začíná a zimou také končí.

PaedDr. Marie Kořínková