Kulturní památky

ZÁMEK

      Barokní zámek tvoří jednu z výrazných dominant města Lysé nad Labem. Byl postaven na nejvyšším bodě Zámeckého vrchu, na důležitém strategickém místě polabské roviny. Původně zde stávala tvrz, zmiňovaná už v r. 1013. Pozdější lyský hrad byl v majetku Přemyslovců a  také je uváděn jako majetek českých kněžen a královen. V průběhu staletí byl gotický čtyřkřídlý hrad  v XVI. stol. přestavěn Habsburky na renesanční zámek a v r. 1548 byl povýšený na královský. První velké přestavby byly uskutečněny za císaře Rudolfa II., který objekt používal jako lovecký zámeček. Ze soudobé zprávy purkrabího v Benátkách nad Jizerou lze vyčíst, že lyský zámek je docela obyčejné venkovské sídlo, jednoduché, ale silně zděné, obehnané hlubokým, ve skále tesaným příkopem s padacím mostem. Sídlo má jen 16 pokojů a sálů, 12 komor, velkou kuchyni a jeden sklep podzemní…

     V r. 1647 daroval císař Ferdinand III. Lysou generálovi hraběti Janu Šporkovi za vojenské zásluhy ve válce s Turky. Špork začal s novou přestavbou zámku. Nechal zbořit jižní křídlo a na východní straně zámku pravděpodobně založil park. Když zdědil lyské panství jeho syn – František Antonín Špork, začal v roce 1696 s další přestavbou. Východní křídlo bylo prodlouženo směrem k jihu o schodiště a průjezd. Kaple sv. Tří králů vznikla přebudováním (přestavěním) hradní věže za krátkého držení panství Czerníny (1722 – 1734. První zmínku o kapli nacházíme v urbáři z r. 1729). Poslední stavitelské úpravy zámku provedl v poslední čtvrtině XVIII. stol. za Sweerts – Sporcků architekt A. Haffenecker. V této době bylo rozšířeno západní křídlo  o jednu chodbu směrem k čestnému dvoru.

     Lyský zámek se skládá z hlavní dvoupatrové budovy s mělkým rizalitem a dvou křídel, která ohraničují před zámkem čestný dvůr. Hlavní budova  s mansardovou střechou je průčelím obrácena k jihu do čestného dvora.  Průčelí je rozděleno rizalitem, členěným čtyřmi pilastry, na tři části. V přízemí rizalitu jsou dva vstupní portály. Nad nimi je pavlán nesený pilíři. Rizalit vrcholí atikou se štítem uprostřed. Nad středem atiky je dekorativní váza, ze které se vinou girlandy.  Jejich konce drží putti. Všechna okna  jsou obdélná, pravoúhlá, mají přímé podokenní římsy. Frontony oken 1. patra mají podobu trojúhelníku, ve druhém patře jsou zakončena segmentovitě. K východní části hlavní budovy přiléhá půlkruhová jednopatrová kaple, členěná pilastry a dvěma páry oken.

     Východní jednopatrové renesanční křídlo je v přízemí směrem do čestného dvora členěno lichými arkádami. V jižní části křídla se nachází  brána s bosovaným renesančním portálem a průjezdem, sklenutým valeně s lunetami. Průjezd vede do parku. Nad ním je umístěn alianční Sweerts – Sporckovský erb.

     Západní krátké jednopatrové křídlo je upraveno klasicistně. Má na jižním průčelí bosovaná nároží, v přízemí bosované pilastry. Jižní strana křídla, zvaného Benjaminovým, vrcholí atikou s aliančním erbem, snad hraběte Kristiana Sweerts-Sporcka a jeho manželky Marie Terezie Kounicové. Erb je spojený hraběcí korunkou, po stranách jsou opět putti. Před průčelím křídla je terasa s balustrádou.

     Sochařská výzdoba zámku – putti a vázy – pochází z dílny I. F. Platzera ze třetí čtvrtiny XVIII. stol.  Z původního zařízení zámku se zachovaly pouze nástropní  a nástěnné malby. Na stropě sálu v 1. patře jsou výjevy Starého zákona a mytologické náměty. Na stěnách sálu pak veduty z Paříže a Versailles. Strop sálu ve 2. patře  představuje život v biblickém ráji a opět (v menších zrcadlech) mytologické a alegorické výjevy. Na stěnách jsou zpodobněny bitvy generála Jana Šporka.

     V současné době lyský zámek slouží potřebám Domova důchodců, a proto jeho interiéry nejsou přístupné hromadným návštěvám a prohlídkám.


KLÁŠTER

     Augustiniánský klášter byl vystavěn na místě staršího klášteříka  v letech 1731 – 1741 naproti zámku, na nejjižnější části zámeckého vrchu, Bartolomeem Scottim a dokončen byl Anselmem Luragem. Svažitý terén pod klášterem byl upraven na terasy osázené vinnou révou.

     Budovy kláštera tvoří čtyři křídla, uzavírající obdélné nádvoří. Jižní průčelí kláštera se středním nízkým rizalitem má zámecký vzhled. Je obráceno do krajiny a umožňuje tak daleký výhled. Barokní souměrnost stavby jižního průčelí ruší hospodářská budova postavená v západní části průčelí místo původního barokního Luragova kostela (zbořený v r. 1891). Tříosý rizalit jižního průčelí kláštera je jednopatrový a převyšuje obě křídla budovy. Fasáda je zdobena rustikou. V oknech kláštera jsou mříže – v dolních částech zdobené čtyřlistovým ornamentem, v prostřední části se nachází tepaný listový ornament a v horní pak jsou mříže zdobeny geometrickým ornamentem – kruhy a elipsy, ze kterých vycházejí roztepané listy. Trojúhelníkový štít rizalitu je prázdný, bez ornamentiky. Na jeho vrcholu je osazena socha sv. Jana Nepomuckého, na nárožích štítu jsou dva andělé.

     Východní křídlo kláštera stojí na svažitém terénu, a proto je v severní části jednopatrové, v jižní dvoupatrové. Středový rizalit je ukončen trojúhelníkovým štítem. Jeho střed je zdoben rostlinným motivem. Na vrcholu  je osazena socha sv. Augustína s knihou a berlou, která je zdobena v horní části čtyřmi listy a květem. Na rozích štítu jsou sochy stojících andělů. Všechny sochy, zdobící klášterní budovu, pocházejí z dílny J. A. Quitainera. V severní části východního křídla se nacházejí dveře s pískovcovou šambránou, jsou pobity plechem, na příražnici jsou zdobeny akantovými listy a je zde letopočet – 1731.

     Severní křídlo kláštera je přízemní (původní ambit se zazděnými nádvorními arkádami), s pseudorenesanční branou uprostřed.

     Západní křídlo je přízemní a slouží jako hospodářské budovy Domova důchodců na zámku.

     Klášter bosých augustiniánů v Lysé neměl dlouhého trvání, i když nebyl zrušen josefinskými patenty. Dekret Františka II. z r. 1811 ukončil jeho činnost a mobiliář kláštera i klášterního kostela byl od r. 1812 postupně rozprodán. Do kostela Panny Marie v Mladé Boleslavi byla přemístěna kazatelna, 14 lavic a hlavní oltářní obraz od V. V. Reinera. Dalších 12 lavic bylo přeneseno do kostela sv. Jana Křtitele v Lysé a varhany do kostela sv. Havla v Rožďalovicích. Budova pak, podle donační listiny Františka Antonína Šporka, zakladatele kláštera, měla po odchodu augustiniánů připadnout zakladateli nebo jeho nástupcům. A tak se r. 1821 stali majiteli klášterní budovy Sweerts-Sporckové. Klášter byl využíván jako úřednický dům pro zámek a z kostela se stala kontribuční sýpka. V roce 1891 byl kostel na pokyn Bedřicha Josefa Leitenbergra zbořen a na jeho místě byly postaveny konírny a velký dvůr.

     Nové majitelky lyského panství princezna Thurn Taxisová a Marie hraběnka Černínová prodaly zámek i s okolím Protektorátu Čechy a Morava. Po válce vše připadlo státu. Nejdřív zde sídlili váleční invalidé, v šedesátých letech pak byl na zámku zřízen domov důchodců a do kláštera umístěn Okresní archiv Nymburk, nyní Státní okresní archiv. Interiéry kláštera byly velmi citlivě upraveny. V bývalém refektáři – dnes badatelně a v knihovně byly restaurovány nástropní malby z r. 1741, které pravděpodobně zhotovil František Voget.

KOSTEL sv. JANA KŘTITELE

    Kostel sv. Jana Křtitele stojí na severozápadní straně náměstí Bedřicha Hrozného. Jeho 55 metrů vysoká věž je dobře viditelná ze všech příjezdových cest. Stavba kostela, podle návrhů F. M. Kaňky, se datuje k roku 1719. Pak pro nedostatek peněz stavba vázla a v roce 1722, kdy byl kostel postaven do výše k mohutné ústupkové římse v 1. patře, hrabě Špork Lysou prodává Czernínům. Panství kupuje zpět až v roce 1734 a stavba kostela pokračuje. Stavbu prováděl podle návrhů A. Luraga zednický mistr Hebek z Lysé. Kostel byl dostavěn v r. 1740 a v r. 1741 byl slavnostně vysvěcen biskupem Janem Rudolfem hrabětem Šporkem.

     Kostel je obdélný, jednolodní, na jižní straně s centrálním konkávním rizalitem. Fasáda je členěna pilastry a lizénami, okna jsou segmentovitě zakončena. V přízemí, ve středu konkávního rizalitu, jsou vstupní dveře, které jsou ploše šambránovitě orámované. Nad nimi je přímá ústupková římsa.

     Západní průčelí kostela rozdělují patrové římsy na tři části. Uprostřed nejnižší je pravoúhlý portál s jednoduchým šambránovým zámkem a vstupními dveřmi. Nad portálem je segmentovitě zklenuté okno. Štít, tvořící vrchol západního průčelí, je hladký, po obou stranách jsou mohutná volutová křídla. Štít je zakončený trojúhelníkovým frontonem, na jeho vrcholu je kamenné srdce.

     Severní průčelí kostela je členěno stejně jako průčelí jižní, ale není tak bohatě zdobené. K severnímu průčelí byla přistavena sakristie s oratoří. Středový rizalit je zdoben aliančním Sweerts – Sporckovským erbem.

     Východní průčelí ze dvou třetin zakrývá čtyřboká kostelní věž s velkým železným dvoumetrovým křížem sem přeneseným v r. 1740 ze starého kostela.

     Střecha kostela je sedlová, kryta břidlicí. Na hřebeni střechy, nad presbytářem, je plechová sanktusová věžička.

     Kolem kostela je postavena ohradní zeď. Nesleduje však kontury kostela, jak tomu bylo v baroku zvykem, ale vytváří s nimi kontrast, a tak ještě zvyšuje a dotváří celkový účinný dojem. Efekt ohradní zdi je ve zpracování nárožních pilířů. V západním rohu se co nejvíce přibližuje západnímu průčelí kostela, pak se zeď  konkávně i konvexně prohýbá a v části nejblíže chrámu se otevírá branou. Ve své východní části se zeď s klesajícím terénem neustále zvyšuje. Sochy, které jsou osazeny na ohradní zdi, ještě více zdůrazňují optické působení. Při jejich osazování bylo počítáno s tím, že sochy budou vytvářet určité prostorotvorné iluze. Křehčí z nich co nejblíže kostelu, mohutnější dále od kostela,  menší sochy na nejzazší podstavce zdi. Je ale také možné počítat s teorií, že nejblíže chrámové lodi byli osazeni církevní otcové, pak evangelisté, dva andělé a nakonec zbývající sochy.

     Prokazatelné autorství 13 soch můžeme doložit pouze u šesti z nich: čtyři evangelisté Marek, Matouš, Lukáš, Jan a Anděl strážce, jsou z dílny Františka Adámka z Benátek. Pak u církevního otce sv. Jeronýma od M. B. Brauna. Jeroným byl do Lysé převezen ze stejnojmenné eremitáže. Je to mistrovská práce sochaře, který v pískovci zachytil duševní extázi člověka, který usiluje odpoutat se od všeho lidského. Jeroným je zobrazen jako rozkročený, šlachovitý stařec s lebkou v ruce, ztělesňuje vizionářský typ. Plášť, který mu sklouzl z ramen, mělce objímá boky a padá k zemi ve vlnitých záhybech.

     Zbývající tři církevní otcové a archanděl Michael  jsou připisovány M. B. Braunovi, ale doklad o tom není. Socha sv. Antonína je připisována Janu Brokofovi a sv. František pak Antonínu Braunovi.

     Estetický zážitek doplňuje i železná vstupní brána. Je rozdělena na dvě křídla. Kresba zdobení je souměrná, složená ze svislých příček a spirál. Pruty jsou na koncích roztepané do listových motivů, karikatur andělů, dráčků a satanášů. Nástavce křídel brány tvoří proplétané spirálovitě  stočené pruty, které se rozvíjejí do postav 2 andělů. Uprostřed brána, která je dílem místního zámečníka Libiše, vrcholí křížem.

     Interiér kostela pochází z období přechodu vrcholného baroka v rokoko. Presbytář je zklenut dvěma křížovými poli, chrámová loď českou plackou, kruchta je nesena valenou klenbou. Chrámový mobiliář je dobový. Sochy pocházejí z dílny Františka Adámka z Benátek. Hlavní oltářní obraz je dílem pražského malíře Jindřicha Schlegela. Cínová křtitelnice z r. 1668 byla přenesena ze starého kostela. Do severní kostelní zdi je vsazeno epitafium generála hraběte Jana Šporka. Je zhotoveno z červeného mramoru, vysoké 4,6m a nese Šporkovu postavu v brnění. Zvláštní pozornost zasluhují unikátní varhany z r. 1774 s mistrovskou výzdobou – orchestrální kapelou, v níž drobní putti hrají na dobové nástroje. Zhotovila je v r. 1777 pražská platzerovská dílna.

EVANGELICKÝ KOSTEL

      Kostel českobratrské církve evangelické je znamenitou církevní památkou, která přesahuje hranice města Lysé n.L. Toleranční patent, vydaný v roce 1781, přinesl nejen náboženskou svobodu, ale také povoloval stavět modlitebny – toleranční kostely. Tyto stavby měly mnohá omezení: nesměly mít věž, musely se co nejvíce podobat obytným stavením a nesměly být stavěny na veřejném místě. Proto je lyský kostel umístěný na západní straně náměstí B. Hrozného v areálu dnešní evangelické fary. Když evangelíci neuspěli s prosbou u hraběte ani u císaře o přenechání starého kostela na náměstí, začali v r. 1787 se stavbou kostela nového. Obec jim zdarma poskytla kámen, a tak během dvou let byla stavba dokončena. V té době se do kostela vstupovalo dveřmi, které se nacházely pod levým oknem jižního průčelí. Šindelová střecha nebyla ještě opatřena štítky s volutovými křídly. Dostavba kostela skončila až v polovině devadesátých let XVIII. stol. Pak následovala výstavba schodiště a byla položena pískovcová dlažba. V r. 1801 byla v kostele umístěna kazatelna (dar Václava Tržického) a hrabě Filip Sweerts – Sporck daroval kostelu 12 lavic. Poslední přestavba je pak z roku 1907.

     V prostoru evangelické fary se kromě kostela a vlastní fary nacházejí náhrobky (např. pomník rodiny Hrozných, pomník bývalého majitele panství W. Andrewse aj.), přenesené sem ze zrušeného evangelického hřbitova.

     Kostel je obdélného půdorysu se štíty postavenými k východu a západu. Jižní průčelí zdobí pilastry a profilovaná římsa. Tři páry obdélných oken jsou zdobeny páskovou šambránou. Protilehlá severní strana je tvořena pouze lizénovými rámy a okny bez šambrán. Východní průčelí, směřující k faře, je zakončeno štítem s volutovými křídly. Je členěno pilastry – ve štítu dvěma, na fasádě budovy třemi. Západní průčelí je též zakončeno štítem s volutovými křídly a se zvýrazněnou plastikou kalicha. Do západního průčelí je vestavěna předsíň, dosahující 4/5 budovy. Je kryta rovnou stříškou. V předsíni je hlavní vchod, tvořený dvoukřídlými dveřmi s obloukovitým světlíkem. Po stranách vchodu, těsně před nárožím, jsou polopilíře s ústupkovitě se rozšiřující hlavicí.

     Interiér kostela je prostý bez ozdob. Na východní stěně je zavěšena kazatelna, pod ní je umístěna dřevěná sarkofágová menza zdobená drobnou ornamentikou. Veškerý mobiliář kostela je klasicistní a má vysokou umělecko řemeslnou hodnotu. Enangelický kostel je velmi dobře udržovaný a patří mezi nejstarší památky tohoto typu v Čechách.

MUZEUM

    Muzeum Bedřicha Hrozného se nachází v jihozápadní části náměstí, které nese stejný název podle lyského slavného rodáka. Muzeum je tvořeno hlavní budovou, k ní jsou připojena postranní křídla, na ně pravoúhle navazují boční křídla a zadní trakt. Společně uzavírají čtvercový dvůr.

     Původně zde stávala městská radnice, ale ta při velkém požáru v r. 1751 vyhořela. Na jejím místě pak byl v r. 1754 postaven špitál pro přestárlé, který fungoval až do r. 1805, kdy byl zrušen. V budově byla také první městská lékárna (na rozdíl od klášterní) v letech 1789 – 1873. V roce 1909 budovu (označenou jako č.p. 265) koupila obecní spořitelna a v šedesátých letech XX. stol. se do budovy muzeum vrátilo. Později se stalo pobočkou Polabského muzea v Poděbradech.

     Podle neúplného plánku z děkanského archivu lze usuzovat, že si stavba zachovala svoji podobu až do dnešní doby. Z týchž pramenů se dovídáme, že stavbu provedl mistr Hebek, dřevěné kříže zhotovil František Adámek z Benátek, oltáře na zdech vymaloval malíř Kryštof Miksch a veškeré ozdobné kování vyrobil mistr Libiš.

     Muzeum Bedřicha Hrozného (dům č.p. 265) je tvořeno hlavní jednopatrovou budovou s pěti okenními osami v průčelí. První patro je od přízemí odděleno plochou pásovou římsou. Všechna okna jsou obdélná, orámovaná plochou šambránou. Úzká korunní římsa odděluje od budovy mansardní střechu, jejíž spodní část jeví mírné zhoupnutí. Ve spodní části mansardní střechy je vikýř s bočními volutovými křídly. Je segmentovitě zklenutý s odsazením.Na vrcholu štítu stávala piniová šiška.

     Postranní křídla budovy jsou přízemní, v průčelí dvouosá. S hlavní budovou působí harmonickým dojmem barokní symetrie. Sedlová střecha přechází v pravém úhlu z postranních křídel na křídla boční. Zadní trakt je přízemní a je průchozí ze dvora na přilehlou zahradu pavlačí se schůdky. Nad dveřmi, vedoucími na zahradu, je v ostění nápis, datující den, měsíc a rok požáru, při kterém bývalá radnice vyhořela.

     Interiéry muzea jsou klenuté valenou klenbou, okna jsou vsazena v lunetách, nad okny jsou pětiboké výseče, které zasahují do klenby.

     Za povšimnutí ještě stojí pavlač, která se nachází ve dvoře na jižním průčelí hlavní budovy. Je podklenuta pěti segmenty. Mříž pavlače je shodná s mříží pavlače u vstupu na zahradu. Okna, která vedou z hlavní budovy do dvora, mají barokní mříž, která patří k běžným barokním typům. Je tvořena ohýbanými hranolovými pruty, spojovanými prstenci. Shodují se s mřížemi v některých oknech kláštera a přízemí zámecké kaple. Pod západním křídlem a částí bočního traktu je sklep s valenou klenbou. Při detailní prohlídce sklepa lze zjistit, že některé další sklepní prostory muzea byly v minulosti zazděny.

     V západním bočním křídle je umístěno muzeum orientalisty profesora B. Hrozného – lyského rodáka. Expozice je věnovaná jeho objevům na území bývalé říše Chetitů a jeho zásluhám při rozluštění chetitského jazyka. Kromě stálé expozice bývají v prostorách muzea pravidelné výstavy, zaměřené na různá témata, a jsou zde také pořádány koncerty a besedy.

     Barokní budova současného Muzea Bedřicha Hrozného patří bezesporu k památkově a kulturně nejhodnotnějším objektům ve městě. Je velká škoda, že na její údržbu (padající fasáda) se nenajdou potřebné finanční prostředky.

RADNICE – dům čp. 23

      Jedním z nejhonosnějších domů v historických městech bývala radnice, která stávala vždy v centru města. A tak, když v r. 1741 dostala obec od majitele panství pozemek, bylo rozhodnuto, že se na něm postaví radnice. Stavba byla dokončena v r. 1747. Budova měla pozdně barokní podobu. Z popisu radnice z XVIII. stol.  vyplývá, že u radnice byla ještě studna se stříškou, pranýř, věžička se zvonkem a soškou sv. Floriána na vrcholu klenutého vjezdu do radničního dvora. Z písemných pramenů lze vyčíst, že radnice nesloužila vždy jen účelům správy města, ale také jako městské vězení, provozovalo se i útrpné právo. Byl zde také umístěn archiv, šenk, ale i hostinské pokoje pro cizince a byty pro důstojníky. Pod podloubím měli své krámky pekaři a ovocnářka. Když byla radnice v r. 1814 poprvé opravována, byla snesena věžička, zmizely hospodářské budovy a pranýř.

     Budova radnice má obdélný půdorys. Je jednopatrová, se střízlivou hladkou průčelní fasádou členěnou lisenami a podloubím, klenutým na 6 pilířích. Podloubí má v západní části křížovou klenbu a ve východní klenbu valenou s trojúhelnými výsečemi. Ve střední ose hlavního průčelí jsou dveře – obdélné dvoukřídlé dřevěné a původní. Jsou zasazeny v pískovcovém plochém ostění. Vlevo ode dveří jsou dvě okna, vpravo tři. Všechna okna jsou obdélná, ploše orámovaná.

     V prvním patře hlavní budovy je pět oken, nad každým obloukem podloubí jedno. Okna jsou obdélná, bez nadokenních říms, orámovaná plochými šambránami, podokenní římsy jsou přímé. Patrová ústupková římsa na hlavním průčelí pokračuje na východní straně budovy jen k barokní bráně. Dále pokračuje kolem budovy jako jednoduchá, plochá. Barevné pojetí průčelí radnice je výrazné – omítka je žlutá, oblouky podloubí, jižní nároží a liseny jsou barvy červené. K východnímu průčelí radnice přiléhá klenutá brána s pískovcovým ostěním. Je zdobená klenákem a krytá prejzy. Východní i západní část budovy je ukončena trojúhelníkovým štítem se dvěma slepými okny.

     Uprostřed severní strany budovy je přistavěna nová budova městského úřadu. Z původního průčelí zůstaly dvě postranní části.

     Na budově radnice je velmi zajímavé nesymetrické rozdělení oken v přízemí. Je to důsledek členění vnitřních prostor budovy na místnosti s různým posláním. Např. v přízemí vpravo bývala radniční síň, za obloukovitým oknem přízemí západního průčelí býval pokoj pro hosty.

     Budova radnice je kryta sedlovou střechou, kterou odděluje od zdiva hlavní korunní římsa Na jižní straně střechy jsou tři prosté vikýře s trojúhelníkovou stříškou.

     Interiéry přízemí i prvního patra jsou klenuty valenou klenbou s lunetami a trojúhelnými a pětibokými výsečemi.  V patře je též místnost, která je zdobená štukovým stropem.

     Radnice je státem chráněnou kulturní památkou a v jejích prostorách je dnes v přízemí obřadní síň – ve východní části, v západní části sídlí Městská policie. V prvním patře jsou kanceláře starosty, místostarostky a velká zasedací síň.

KRÁLÍČKOVA VILA

     Architekt Emil Králíček patří bezesporu k významným osobnostem architektury české secese a jako jeden z prvních architektů u nás začal ve svých projektech uplatňovat kubistické prvky. Narodil se v roce 1877 v Německém Brodu a po vystudování pražské stavební průmyslovky začal pracovat v ateliéru Antonína Balšánka. Ten velmi ovlivnil Králíčka svým způsobem práce – především prací s detailem a ornamentem.

     Na začátku 20. let  XX. stol. se Králíček zúčastnil prací na výstavbě umělecké kolonie v Darmstadtu. Zde se seznámil s aktuálními soudobými vídeňskými uměleckými přístupy, zejména v oblasti formálního vyjádření. Měl také možnost pracovat s jedním z čelných představitelů evropské secese J. M. Olbrichem. Po návratu do vlasti navrhl desítky domů v Praze, Jičíně, v chorvatském Splitu aj.  Nejprve projektoval fasády domů ve stylu vegetabilní secese, později  přechází  ke geometrické secesi a moderně. Nejzajímavější Králíčkovo období, které také můžeme označit za vrchol jeho díla, je kubistické pojetí architektury. V počtu kubistických realizací nemá u nás Králíček žádnou konkurenci. A právě do tohoto období (1912 – 1914) patří i skvostná realizace Beniesovy vily v Lysé nad Labem. Je jedinečná v provedení detailu a z Králíčkovy tvorby vybočuje řešením konstrukce – atriová vila osvětlovaná stropním světlíkem. Měla mít na ploché střeše dokonce i zahradu. Tak by byla jednou z prvních realizací svého druhu.

     Králíčkova vila se nachází v místní části města Lysé n.L. – v Litoli. Byla projektována v r. 1912 pro generálního radu cukrovaru Jindřicha Beniese. Vila je vysoce reprezentativní dům, který byl obklopen rozlehlou zahradou. Na fasádě domu je velké množství zdobných architektonických prvků i architektonických detailů. Vedle pilastrů jsou tu plastické pásy kubistického dekoru. Dále se zde vyskytují secesívní plasticky zdobné sloupy u vstupu ze severní strany domu. Dalším zdobným prvkem jsou balkony, terasy, ale také okna ve tvaru šestiúhelníků. Fasáda je tvořena hrubozrnnou omítkou hnědorůžové barvy v kombinaci s cihelnými prvky – pilastry, výrazným soklem a členitými terasami. Vstup do vily je ze západní strany, odkud vedou schody do suterénu. Jeho ústřední místností je hala. V suterénu se nachází kuchyně, přípravna, sklady pro potraviny, víno aj. Do přízemí nejvýstavnější části domu je vstup ze severní strany. Vstupní chodba vede do haly, které dominují čtyři sloupy, v horní polovině bohatě plasticky zdobené. Zde se zachovalo také dřevěné obložení stěn s původním dekorem. Z haly se vstupovalo do dalších pokojů – obývacích, pánských, jídelny. V těchto místnostech se zachovaly původní podokenní mřížky, zakrývající topení, prosklenné dveře a výrazné profilování okrajů stropů. V patře je opět ústředním prostorem hala s galeriemi. Uprostřed severní strany se nachází schodiště, ze kterého je možné vstoupit na balkon se třemi okny ve tvaru šestiúhelníku. Architekt vyprojektoval pro patro šatnu, místnost pro služku, lázně – které byly osvětleny šestiúhelníkovými okny, pokoje se vstupem na balkon. Zděný přístřešek na střeše v sobě ukrývá prostor schodiště a dvě menší místnosti. Uprostřed rovné střechy je skleník ve tvaru trojúhelníku.

     Králíčkova vila v Litoli je v pravém slova smyslu architektonickým skvostem, který přesahuje svým provedením nejen hranice regionu, ale dá se říci, že patří mezi nejvýznamnější stavby v naší republice.
http://kralickovavila.webnode.cz

ŠVEJDOVA CIHELNA

      Každý návštěvník, který projíždí nebo prochází Lysou n.L., musí si zákonitě povšimnout jejích kulturních památek, ať jsou to významné budovy světské či církevní, nebo sochy na ohradní kostelní zdi či v zámeckém parku. Ale málokdo už ví, že je v Lysé nad Labem také jedinečná technická památka, jediná tohoto druhu ve Středočeském kraji. Jde o tzv. Švejdovou cihelnu, která se nachází na západním okraji města pod Zámeckým vrchem, v místech, kde bývala královská vinice. Přesto že to byl ve své době rozsáhlý komplex, do dnešní doby se zachovala pouze kruhová pec s původním uspořádáním a valeně klenutým prostorem peciště.

     Z bývalého objektu zbyla pouze jedna kolna na sušení cihel. Kdysi jich bývalo kolem cihelny více, stávaly po jejím obvodu. Stávající kolna, i když patří mezi technické památky, je v takovém havarijním stavu, že ji už nelze zachránit a zachovat pro budoucnost.

     Samotná budova zachovalé cihlářské pece je obdélného půdorysu o rozměrech 10 x 30 m, s původním vnitřním uspořádáním s valeně klenutým prostorem pracoviště a obloukovitě zklenutými vstupy pro vážení cihel. V klenbách komor se dochovaly topné otvory, kam se sypal uhelný mour. Kanály pro odvod kouře jsou vedeny pod podlahou přes střední zeď do osmibokého komína, který stojí v čele budovy. Na půdě budovy pece zůstal zachovaný také mechanismus pro regulaci odtahu kouře.

     Švejdova cihelna v Lysé n.L. prezentuje menší typ kruhových pecí, ve kterých se pálilo jedním ohněm. Kruhová pec o 12 komorách pochází z poslední čtvrtiny IXX. stol. a je zachována bez pozdějších výraznějších zásahů.

     V minulosti v této lokalitě stávaly ještě další cihelny – Šporkova u Obory, Lajnerova cihelna, ze které se do dnešní doby zachoval jen komín, Sládečkova  z r. 1860, cihelna J. Veselého. U nádraží stávala ještě Leitenbergrova cihelna z r. 1900, na výrobu různobarevných cihel.

BYŠIČKY

      Byšičky jsou jednou z nejzachovalejších barokních vesnic  na území naší vlasti. Jsou  jednou  ze čtyř  místních  částí  města Lysé nad Labem, s 55 obyvateli ve 44 domech. Leží u slepého ramene řeky Labe v bezprostřední blízkosti přírodní rezervace Hrbáčkovy tůně a jižně od eremitáže u sv. Václava.

     Archeologické nálezy z 60. let  XX. století, které jsou k vidění v Polabském muzeu, ukazují, že Byšičky stojí na místě bývalého pravěkého sídliště. Výzkumy dokládají, že tato lokalita byla osídlena Kelty a Germány.  Původní osada se jmenovala Byšice. S okolím ji spojoval kamenný most, ze kterého zůstal do dnešní doby jen zbytek nájezdu.  Vzkvétající osada Byšice  a most byly poničeny roku 1421 během husitských válek. V této době vypálila husitská vojska i původní augustiniánský klášter v Lysé. V průběhu XV. století Byšice, tak jako většina malých vsí v okolí, postupně zanikala a zkázu pak dovršila třicetiletá válka.

     O obnovu vsi se zasloužil majitel panství František Antonín Špork, který v r. 1717 založil novou osadu s názvem Byšičky. Měla původně osm domů postavených do kruhu kolem návsi. Hrabě Špork  se nechal údajně inspirovat původními slovanskými osadami. Vznikl tak ojedinělý typ vesnice – okrouhlice se dvěma přístupovými cestami a staveními, obrácenými do návsi svým průčelím. Oba vchody přístupových cest se daly zavřít vraty tak, že málokdo poznal, co jsou „kulisy“ a co opravdové domy. Všechny domy měly široké střechy a pod nimi podloubí na vyřezávaných sloupcích. Lomenice byly propracované a na oknech byly pestře malované okenice. Uprostřed návsi bývala obecní studna a na obyčejném dřevěném sloupku byla zvonička. Zakládací listina se nezachovala, ale  zůstal dokument, že každá chalupa měla 1 a ¾ korce pole, louku na 1 vůz sena a 78 sáhů lesa, ale jen na dobu, která bude vrchnosti vyhovovat. Robota byla určena napřed na 2 dny v týdnu, pak na 3 a nakonec na 4 dny v týdnu. Za to ale měli obyvatelé Byšiček právo na pastvu a seno z velké louky u poustevny u sv. Václava.

     Za hraběte Sweerts-Sporcka došlo ke změnám v polnostech. Mokřinu před Byšičkami rekultivoval na pole, která pak daroval Byšičkám. K tomu přidal i louku od eremitáže sv. Václava a ještě kus dalšího pole k užívání – a to za dědičnou třídenní robotu pěší nebo s potahem.

     Od roku 1888 stojí místo obecní studny na byšičské návsi pseudogotická kaplička, zasvěcená sv. Václavu. Uvnitř se nachází votivní obraz Jana Heřmana.  Obklopuje ji čtveřice památných lip velkolistých, které jsou od r. 2002 chráněné jako památné stromy.

     Každým rokem, na den sv. Václava, se v Byšičkách pořádá Staročeské posvícení s bohatým programem a se mší na návsi před kapličkou. Ale ještě před tím, a to v poslední sobotu v srpnu, v  Byšičkách na návsi a u tůně večer, probíhá v rámci Šporkovských slavností posezení s programem, ve kterém do Byšiček zavítá i jejich zakladatel, hrabě F. A. Špork. A všichni, kdo mají rádi zábavu pod širým nebem, jsou srdečné zváni a určitě ocení, jak barokní doba dokázala slohově modelovat i tak prostý stavební útvar, jako je malá česká vesnička.

EREMITÁŽ U SV. VÁCLAVA

      Západně od Lysé nad Labem, nedaleko od trati na Čelákovice, se nacházela  eremitáž u sv. Václava. Vznikla v době, kdy panství v Lysé vlastnil hrabě Fr. Antonín Špork a kdy šlechta v Čechách měla zálibu na každém svém panství zřizovat poustevny a vydržovat si v nich poustevníky. Na plánku lyského panství z r. 1712 nacházíme tento popis eremitáže (poustevny):  „Hodinu cesty ku Praze, kde hraničí panství lyské s brandýským, je v lese postavena pozoruhodná kaple ke cti sv. Václava, dědice země české. Tato kaple i s oltářem jest úplně z kamene stavěna, zpředu chráněna před větrem a deštěm na dvacet loket zdéli skleněnými tabulemi, stěnami a chodbou. Vedle kaple strojí dva z kamene tesaní obrovští andělé, držící v rukou lebky jako svítilny s věčným světlem. Za kaplí k severu je poustevníkova světnička s kuchyňkou a zahrádkou. Přes silnici k Labi je velké kulaté stavení, krásně vymalované, v němž dole mají dva kněží své oddělené byty a v prvním poschodí jsou sály pro vrchnost. K jihu, k Labi, se táhne kněžská zahrada. U tohoto stavení na východ je věž 40 loket vysoká, vodárna s větrným mlýnem, kterým se čerpá voda pro vodárnu a vodotrysky. Po obou stranách vodárny jsou přízemní domy pro zahradníka. Od vodárny se po 25 schodech sestupuje na rovinu, kdež se v podobě vejčité rozkládá čarodějná zahrada se 14 uměleckými sochami, 5 kamennými fontánami a vodotrysky.“ Tak hovoří dobové záznamy.

     Podobu celé eremitáže můžeme obdivovat na rytině z téhož roku, tj. 1712. Z celé eremitáže, která nebyla už po smrti Františka Antonína Šporka udržovaná, se zachovala pouze kaplička sv. Václava a u ní sochy dvou andělů – světlonošů.

     Kaplička je čtyřboká, s otevřeným průčelím segmentovitě zklenutým, orámovaným plochými šambránami. Po stranách jsou ploché pilastrty s hladkými dříky a korintskými hlavicemi, které nesou úseky kladí zdobené akanty. Boční stěny kapličky jsou bez ozdob, pouze po straně jsou opět pilastry s korintskými hlavicemi. V kapličce je z pískovce tesaný reliéf v segmentovitě ukončeném a akanty zdobeném rámu. Reliéf znázorňuje  tradičním výjevem smrt svatého Václava. Za postavou světce,  který se drží jednou rukou klepadla, stojí zbrojnoš s mečem v ruce. Reliéf je zakončen hlavičkami andělů.

     Oba andělé stojící u kapličky, znázorňují anděly blažené a žalostné smrti. Levý anděl – „Blažené smrti“  drží  lucernu   a nad ní je lebka ověnčená květy. Anděl se lehce usmívá, vyzařuje z něj klid. Jeho křídla souměrně nasazená působí dojmem, že se právě snesl dolů z nebes. Druhý anděl má v rukou lebku s trnovou korunou. Hlavu má skloněnou k pravému rameni a z celého postoje i výrazu tváře (včetně kamenné slzy na líci)  vyzařuje smutek a melancholie. Draperie lehce ovíjející postavu měkce padá k zemi. Oba andělé byli dlouho považováni za dílo neznámého Itala, který byl dokonale obeznámen z Berniniho sochami vytesanými pro Andělský most v Římě. Ve skutečnosti jsou ale oba andělé Blažné a Žalostné smrti prvním zachovaným dílem mladého Brauna pro hraběte  Šporka. Pro dnešního návštěvníka tohoto koutu u Lysé nad Labem, kapličky i sochy andělů, budiž motivem zhlédnout něco úžasného, na co bude dlouho vzpomínat!

KOSTEL sv.  KATEŘINY V MILOVICÍCH

     Byl  postaven  jako náhrada  za zbořený  stejnojmenný  kostel ve vesnici Mladá (Milovice patřily k této farnosti). Osada Mladá měla bohatou  historii,  první  zmínka  o ní  je  z roku  1341.  Původní kostelík  sv. Kateřiny, barokně přestavěný,  byl zrušen v r. 1907, kdy na místě zrušené vesnice Mladá byl zřízen vojenský prostor. Mobiliář z kostela v Mladé byl přenesen do nového, stejnojmenného kostela v Milovicích. Ten, i s farou, byly vystavěny na náklady armády jako náhrada za zbořený kostel v Mladé. Slavnostní vysvěcení nového kostela se konalo 25. 11. 1907, v den svátku patronky kostela – sv. Kateřiny. Kostel vysvětil nymburský děkan Josef Rejzek.

     Kostel je vystavěn v novogotickém slohu. Je jednolodní, obdélný s pětiboce uzavřeným presbytářem a hranolovitou věží v průčelí. V přízemí věže je profilovaný portál s tympanonem, kterým se vstupuje do kostela. Věž je členěna na tři patra. Ve druhém jsou sdružená novogotická okna. V horní části věže jsou troje kostelní hodiny s černými ciferníky, zlatými římskými číslicemi a ručičkami. Ve čtvrté severozápadní části  jsou opět podvojná novogotická okna. Věž je zakončena čtyřbokou jehlancovitou střechou s plechovou krytinou. Na vrcholu je kovový latinský kříž. Ve věži je zvon z poloviny XVI. stol. Byl vyroben zvonařem Petrem ve zvonařské dílně v Mladé Boleslavi.

     Boční průčelí kostela jsou členěna pěti vysokými novogotickými okny s jemně profilovaným ostěním. Jsou vyplněna vitrážemi. Stavba je zakončena na severozápadní straně šestibokým závěrem, krytým plechem s červeným nátěrem. Nad závěrem byla postavena sanktusová věžička, ve které je zvon z poloviny XVII. stol. Okna jsou v novogotickém slohu. K levé straně kostela je přistavena menší sakristie čtvercového půdorysu s pultovou střechou.

     Zařízení kostela je velmi různorodé. Ze zaniklého kostela v Mladé byl převezen veškerý mobiliář (oltáře, zvony, lavice, barokní zpovědnice). Některé lavice pocházejí ze zderazského kláštera. Část mobiliáře byla pro kostel vyrobena „erárem“ (nová zpovědnice, lavice). Farníci darovali sochy Ježíše a Marie, lampu věčného světla, svícny, křížovou cestu. Tímto doplňováním tak vznikl velmi zajímavý soubor, který má svoji umělecko – historickou cenu a hodnotu. Některé části mobiliáře tuto hodnotu sice nemají a nejsou kulturními památkami, ale mají svoji hodnotu umělecko – řemeslnou.

     Samotný interiér kostela je poměrně prostý. Předsíň, nacházející se v přízemí věže, je zaklenuta jedním polem křížové klenby. Chrámová loď má plochý, dřevěný strop, nesený příčnými trámy. Ty spočívají na pravoúhlých vzpěrách podpíraných konzolami. Presbyterium je od chrámové lodi odděleno dvěma stupni a vítězným obloukem. Je zaklenuto křížovou klenbou s kruhovým svorníkem. Žebra klenby spočívají na konzolách. Interiér kostela je vyzdoben malbami pěti polských zajatců, žijících v zajateckém táboře v Mladé, v čele s malířem V. Klivinským. Doklad o tom podává nástěnná malba knihy s textem na levé straně: „Na památku války světové r. 1915 – 1916 za faráře R. Švankmajera“. Na pravé straně knihy lze číst: „Maloval Vin. Klivinski zajatec z rus. – polska. mis. Žitomír“.

     Hlavní oltář je tvořený tumbou s pozlacenou řezbou božské rodiny. Po jeho stranách se nacházejí sochy sv. Augustina a sv. Jeronýma. Autorem hlavního oltářního obrazu sv. Kateřiny Alexandrijské je malíř Scheiwel. Boční oltář Panny Marie Vítězné se sochami sv. Jáchyma a sv. Anny pochází z období rokoka. Další boční oltář z téhož období je zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. U něho jsou sochy sv. Notburgy a Kláry.

     Poslední stavební úpravy kostela se datují do r. 1931. V roce 1986 byla provedena nová elektroinstalace, výměna vitráží a střechy. V r. 2002 byla provedena generální oprava zvonu včetně závěsu.

     Na závěr lze charakterizovat, že milovický kostel postavený jako novogotický chrám s typickými motivy lomených oblouků, doplněný barokním mobiliářem působí monumentálně a vznešeně. Ostatní nové doplňky navazují  na dobové umělecko – řemeslné zvyklosti a ladí tak s původním mobiliářem a sochami. Tím, že se do výzdoby kostela zapojili i váleční zajatci, vznikla netradiční výzdoba, která je vnímána jako jedinečné prolínání uměleckých slohů (baroko, rokoko, novogotika i zajímavě pojatá secese) a kultur. Můžeme zde najít i prvky pravoslavného stylu. I když je hlavním prvkem výzdoby interiéru kostela přísná geometričnost, nacházíme zde využití rostlinných dekorativních prvků a také náročnou barevnou vyváženost. A tak, když návštěvník na svých toulkách Polabím navštíví kostel sv. Kateřiny v Milovicích, rozhodně nebude zklamán.

BENÁTECKÁ VRUTICE – KAPLE

     První písemný záznam  o existenci Benátecké Vrutice je z r. 1241, kdy královna Kunhuta, manželka českého krále Václava I., darovala tuto osadu lyskému klášteru. Podle pověsti ale Vrutice vznikla mnohem dříve a název získala podle vyvěrajících pramenů vody. Vrutice střídavě patřila pod benátecké a lyské panství. V XV. stol. byla Vrutice a vesnice Mladá přiřazeny k Milovicím. (Pro Vrutici byl typický rybník, který sahal až k Milovicím. V XVIII. stol. byl vysušený. )

     Nedílnou součástí historie Milovic a Benátecké Vrutice byl vznik vojenského výcvikového prostoru v r. 1904, ve kterém postupně působily armády:  rakousko – uherská, československá, německá a sovětská. Nejhorší dopad na Vrutici měl rok 1940, kdy byli obyvatelé nuceně vystěhováni a polovinu obce postihl stejný osud jako kdysi obec Mladou – byla zlikvidována. Po roce 1945 se Vrutice postupně obnovovala a rozvíjela. V roce 1966 došlo ke sloučení města Milovic s obcí Benáteckou Vruticí.

     I když je Vrutice poměrně malá obec, má své zajímavé památky. Jednou z nich je i zděná kaplička sv. Jana Nepomuckého, která se nachází na návsi. Podle obecní kroniky a archivních dokumentů stávaly na návsi kapličky dvě. Kaplička sv. Anny – stála u č.p. 26 – byla zděná, podlouhlá, velikosti asi 3 x 4 m a na věžičce byl zvoneček. Kaplička v r. 1882 vyhořela. Zachráněn byl pouze zvoneček, ale ten byl rekvírován v roce  1918 na válečné účely. Druhá kaplička sv. Jana Nepomuckého stála na návsi v místech, kde byla původně socha tohoto světce z konce XVIII. stol. V obecní knize „Vrutice“ je zápis, ze kterého vyplývá, kolik zlatých se dalo na stavbu nové kapličky. Dále se uvádí, že nová kaple byla založena 10. července 1846 na popud Josefa Nováka a Františka Krále. Z obecní pokladny se vydalo na stavbu 109 zlatých a 46 krejcarů. O pouti v roce 1854 byl v kapli posvěcený zvoneček.

     Samotná kaplička je cihlová, čtvercového půdorysu, zadní stranou přiléhá k hasičské zbrojnici. V průčelí nad hlavní jednoduchou římsou je trojúhelníkový štít. Nad vchodem je pravoúhlá zvonička se zvonkem. Střecha je sedlová, krytá taškami. Kaplička je k východu otevřena valeným obloukem, ve vchodu je kovaná mříž. Boční stěny kapličky jsou členěny valenými výklenky. Interiér je prostý – čtyřboký podstavec s římsovitou hlavicí, v horní části je opět členěna římsou. Socha sv. Jana Nepomuckého v tradičním obleku bez biretu je ztvárněna v kontrapostu. Pravá ruka je na prsou, v levé ruce  do strany spuštěné drží palmovou ratolest. U levé nohy světce je andělíček, který vyzdvihuje staroboleslavské paladium. Na dolním dílu podstavce jsou dva klečící andílci. Levý drží kříž a pravý má v rukou rovněž palmový list. Sochy jsou polychromované. Kaplička, jejíž strop je plochý, je „bílá“ zdobená žlutými hvězdami. Bílou barvu má i fasáda kapličky

     Kaplička i socha sv. Jana Nepomuckého jsou zařazeny mezi kulturní památky místního významu.

BON REPOS

    Severozápadně od města Lysé nad Labem na výšině uprostřed lesa a poblíž vesnice Čihadla koupil v r. 1715 hrabě František Antonín Špork pozemky, aby zde nechal vybudovat v letech 1716 – 1718 třetí eremitáž zasvěcenou tentokrát sv. Jeronýmovi. Kromě rozjímání se zde Špork oddával čižbě. Před eremitáží je postavena kaplička čtvercového půdorysu se stěnami, členěnými plochými pilastry s jonskými hlavicemi a lvími hlavičkami. Nad hlavicemi pilastrů je ústupkový architráv, prázdný vlys a hlavní římsa. Kaplička je zklenuta kopulí otevřenou do lucerny. Vchod je orámovaný plochou šambránou, je obloukovitě zklenutý a zdobený klenákem. Zbývající tři stěny jsou zdobeny falešnými vchody. U kapličky stávaly dvě sochy andělů a dva podstavce s velkými realisticky provedenými lebkami. Protože šlo prokazatelně o Braunovo dílo, byly sochy andělů převezeny do Národní galerie, kde jsou umístěny uprostřed Rajského dvora Jiřského kláštera a v expozici sbírek českého barokního umění. Andělé i přes svalnatá těla  působí zdáním pozoruhodné lehkosti a oba v sobě ztělesňují mužnost a grácii, sílu i vzdušnost. Padající a dozadu vlající draperie i nesouměrně nasazená křídla rozevřená do prostoru působí dojmem, že se andělé snášejí z nebes dolů na svůj podstavec. Dvě velké lebky, které stávaly u kapličky otočené k brandýskému zámku, takové štěstí jako andělé neměly. Neskončily v Národní galerii, ale byly odcizeny.

     Tak jako eremitáž sv. Václava byla i poustevna sv. Jeronýma komplexem budov. Kromě zámečku zde byla i pyramida se světničkou pro poustevníka, domek pro kněze, květinová a zelinářská zahrada. Většina budov ale byla postupem času přestavována. Tan například kaplička sv. Jeronýma byla přestavěna v novogotickém slohu. Z původního inventáře se zachovaly pouze dva velké dřevěné svícny s hlavicemi, zakončenými volutou a akantovými listy. Socha sv. Jeronýma z r. 1716 byla po zrušení eremitáže převezena do Lysé n.L. a osazena na ohradní zdi kostela. Podle katechety P. Vojáčka byla jako protiklad sv. Jeronýma v eremitáži umístěná socha kající sv. Maří Magdaleny (v 80. letech XX. stol. byla převezena do zámeckého parku v Lysé nad Labem, ale v současnosti se opět nachází zde). Maří Magdalena je znázorněna jako žena sedící na skalicovém trojbokém podstavci s plazícími se hady, žábami a ještěrkami jako symboly hříchu. Samotná socha v porovnání se soklem působí drobným dojmem, je plna dynamického vzruchu i protikladu. Je zobrazena jako světačka i světice. Moderní rozevláté roucho dává vyniknout sepjatým rukám. Účes, padající na obnažená ramena, tvoří protiváhu obličeji zbožně obráceného k nebi. Podle detailů a propracování lze soudit, že socha svým provedením patří do Braunovy dílny.

     Do komplexu staveb ještě patřil malý zámeček, ve kterém mohl přenocovat sotva jeden host. Zato tam byl určitě divadelní nebo hudební sál, na stěnách s nástěnnými malbami – údajně s výjevy loveckými a výjevy lapání ptáků. V dalších pokojích jsou dobové fresky. Nad vstupními obdélnými dveřmi je nápis  „La Maison de Bon Repos“  a reliéf kojící Madony.

     Druhý zachovalý zámeček je obdélného půdorysu s centrálním rizalitem, zdobeným nárožními pilastry s jonskými hlavicemi. Vstupní dveře jsou obloukovitě zklenuté, rizalit je zakončen mansardní střechou s věžičkou. Po obou stranách jsou pak dva trakty, na které navazují dva nárožní rizality. Ty jsou zdobeny podvojnými pilastry a jsou kryty mansardní střechou, z jejíž spodní části vystupují zděné vikýře. Okapní římsa obíhající kolem celé budovy je profilovaná.

     V areálu je ještě jeden pavilon, obdélného původu, s mansardní střechou. Fasáda je zdobena na nárožích sdruženými pilastry, okna jsou obloukovitě zklenutá orámovaná plochou šambránou. Z XVIII. století, kdy vlastnil Bon Repos hrabě Příchovský, dostal pavilon své jméno – Čínský – podle nástropních fresek, které zobrazují čínské motivy – pagody, glorietky, rostliny a stromy. Stěny jsou zdobeny freskami, dekorativními vázami s květinami a geometrickým dekorem. Na severní straně interiér oddělují tři oblouky – vytváří prostor pro hudbu. Nástěnná i stropní výzdoba je téměř stejná – pouze s tím rozdílem, že ve štukových oválech jsou andělé hrající na hudební nástroje.

     V současné době je celý areál soukromým majetkem. Lze jej ale navštěvovat při příležitosti zde probíhajících akcí. Kupř. na jaře při Květinových slavnostech, nebo na podzim, kdy zde probíhají koncerty v rámci Polabských variací. Zbývá ještě dodat, že nový majitel ve shodě s orgány státní památkové péče velmi citlivě obnovuje a restauruje celý areál.

STARÁ LYSÁ – KAPLIČKA

     Díky své poloze patřila Stará Lysá k nejstarším trvale osídleným a obydleným místům v Čechách. Nejstarší písemné  doklady  pocházejí  z  XI.   století,  i  když  o existenci osídlení můžeme podle archeologických nálezů uvažovat již v pátém století. Kromě historie má Stará Lysá další pozoruhodnosti, jako je např. dominanta obce – sedmisetletá památná lípa, zvonička z poloviny XIX. stol.  a kaple sv. Jana Křtitele.

     Na návsi mezi čtyřmi vzrostlými lipami se nachází čtyřboká kaplička z poloviny XVIII. století.  Fasáda kapličky je prostá, členěná pouze pilastry a ústupkovou korunní římsou. Vchod do kapličky je obloukovitě zakončený. Jehlanová střecha má taškovou krytinu a je na vrcholu zakončena zvoničkou. V současné době zvonek chybí.

     Kaple je zklenuta kopulí. Interiér má novější oltářík i novodobější kříž. Kaple je zasvěcena sv. Janu Křtiteli. Jeho svátek také určuje datum místní poutě. Jenomže v tomto termínu je i pouť v Lysé nad Labem, kde je farní kostel zasvěcen stejnému světci. Věřící ve Staré Lysé to vyřešili tak, že pouť i pobožnost před kapličkou konají každoročně týden po svátku sv. Jana Křtitele.

OSTRÁ

      Historie obce je bohatá, ležela na obchodní stezce Kladskopolské. První písemná zmínka je až z r. 1503, kdy ji zdědil Albrecht Smiřický. Součástí obce je sousední Šnepov, založený Františkem Antonínem Šporkem v r. 1709.

     Ostrá je turisticky přitažlivá svou krásnou přírodou s chatovými oblastmi Buda a Felinka a tábořištěm u jezera Ostrá. Zde i na dalších vodních plochách, vzniklých po vytěžení písku, se vyžívají rybáři. Turisté mohou využívat cyklostezky z Čelákovic do Libice nad Cidlinou vedoucí kolem nedaleké zříceniny gotického hradu Mydlovar. V obci samotné je kaplička na návsi z r. 1894, secesní škola z r. 1908 a muzeum kamen, čítající přes 100 exponátů.

     Turisty a návštěvníky však nejvíce lákají a přitahují bylinné zahrady s historickým centrem firmy Botanicus, s.r.o., nabízející atraktivní programy a ekologické výrobky. Firma vznikla v r. 1992 jako rodinný podnik, inspirovaný znalostmi a zkušenostmi britského „otce moderní fototerapie“ – dr. Malcolma Stuarta, PhD.

     Botanicus má několik oddělení. V klášterní zahradě, založené po vzoru středověkých zahrad, s typickou pravidelností odrážející duchovní život mnichů, jsou kolekce dvanácti druhů slunečnic a historické kolekce hrachorů. Stejně tak jsou zajímavé tři druhy klasických bludišť, osázených kostřavou (nejmenší krétské bludiště), yzopem lékařským (největší drnové bludiště s kameny, a stálezelenými konifery (bludiště čtvercové). V zeleninové zahradě se pěstují různorodé druhy (špagetové dýně, neobvyklé odrůdy hrachu či paprik), kolem 140 původních i vyšlechtěných odrůd rajčat a 12 odrůd mrkve. Představuje se zde i asijská a anglická zahrada, se specifickými rostlinami,  stromy, keři i bylinami. Francouzská zahrada se chlubí především levandulí. V bylinné zahradě to jsou rozmanité druhy bylin a koření. Na dvou hektarech sadů jsou původní odrůdy jabloní, hrušní, třešní a švestek. Na ekologických plochách je pěstován rakytník řešetlákový – rostlina budoucnosti. Jeho bobule bohaté na vitamin C, aminokyseliny a jiné důležité látky jsou ve firmě používané na výrobu kosmetiky, sirupů a marmelád. Stejným způsobem jsou využívané plody a květy bezu černého. Dětem se nejvíce líbí ovce, kozy a oslík ve výběhu v odlehlejší části zahrad. V jejich sousedství je rozsáhlá kolekce náprstníků.

     Dlouhodobým projektem firmy Botanicus a odkazem pro příští generace je vytvoření arboreta. Základem projektu byl dar Nadace Vize 97 – Dagmar a Václava Havlových v podobě několika desítek stromů darovaných nadaci významnými světovými osobnostmi.

SEMICE – KOSTEL

      Semice je zemědělská obec v Polabí ležící pod Semickou hůrou.  První  zmínka  o obci je z r. 1352.  V minulosti na jejím  území stávaly  dvě tvrze,   po kterých  se  do dnešní doby zachovaly pouze nepatrné stopy. Dominantu obce, která je vlastně nepravidelně  situovaná  podél  hlavní cesty, bezesporu tvoří kostel sv. Maří Magdaleny. Podle dat nad portálem byl postavený v r. 1731, tedy v období, které je v české architektuře označováno jako vrcholný barok.

     Kostel byl postavený podle plánů českého architekta a stavitele Tomáše Hafeneckera. Ten mimo jiné vystavěl klášterní kostel premonstrátek v Doksanech a konventu Maltézského řádu na Malé Straně. Byl v úzkém kontaktu s našimi předními architekty – jako např. s proslulými Dienzenhofery.

     Původně stála kolem kostela vysoká obyčejná ohradní zeď. Mezi ní a kostelem se nacházel místní hřbitov přenesený v pozdější době podle nařízení mimo obec. Kostel sv. Maří Magdaleny je jednolodní, obdélného půdorysu, se zkosenými nárožími. Fasáda kostela je prostá, není zdobena žádnými zdobnými architektonickými prvky. Okna jsou velká, obloukovitě zakončená a jsou na úrovni prvního podlaží. Na západní straně kostela, za zkosenými nárožími, je postavena čtyřboká jednopatrová věž, kterou se vstupuje do kostela. Vstupní dveře jsou obdélné, ploše orámované, nad nimi je lomená profilovaná římsa, nad ní oválná orámovaná okna. V prvním patře věže jsou velká okna obloukovitě zakončená, zdobená orámováním, po stranách pilastry. Věž je ukončena mansardovou jehlanovou střechou krytou taškami. Na vrcholu věže je makovička. Kostel má sedlovou střechu. Korunní ústupková římsa prochází po celém obvodu kostela i kostelní věže a člení tak věž na patro.

     Kostelní loď se zrcadlovou klenbou je ukončena presbytářem, který je zklenut plackou a konchou. Ke kostelu je severní části přistavěna sakristie. V interiéru kostela je raně barokní kazatelna. Hlavní oltářní obraz zasvěcený patronce Maří Magdaleně pochází z r. 1735. Jeho autorem je A. F. Müller. Obraz je umístěn nad oltářem v bohatě vyřezávaném zdobeném rámu, po jehož stranách jsou dva andělé, oltářní obraz nesoucí. V sakristii je náhrobní kámen z r. 1679.

SEMICE – STATEK č. 22

      V  XVIII. století a na přelomu XIX.  vznikala na českém venkově velká selská stavení. Tak jako měšťané napodobovali ve svých nových domech šlechtické barokní zámky, stavěli si sedláci nová obydlí vyznačující se širokými, výstavními a zdobnými průčelími. V barokní architektuře se tento typ venkovských stavení nazývá selské baroko. Jsou typická pro české země a nenajdeme je nikde jinde v Evropě.

      Budova statku stojí na volném prostranství. U něj jsou vysazeny lípy. Byl postaven asi kolem roku 1822, protože toto datum lze spatřit na klenáku brány. Z celého statku je chráněno jako památkový objekt pouze průčelí domu. Celý komplex totiž v roce 1902 vyhořel. Zůstaly jen zdi a celý vnitřek byl úplně přestavěn. Nová budova statku má jednoduchý trojúhelníkový štít oddělený od přízemí hlavní římsou. Po stranách průčelí se dvěma obdélnými okny jsou dva zděné pilastry. Výměnek, který patřil ke statku, také vyhořel v r. 1902. Byl znovu postaven, a tak jako u hlavní budovy je zde památkově chráněno průčelí. Budova statku je s budovou výměnku spojena ohradní zdí, která je považována za jednu z nejkrásnějších a nejhodnotnějších na Nymbursku. Vjezd je valeně klenutý, ve vrcholu je pískovcový klenák s letopočtem 1822. Po stranách vjezdu jsou pilastry, které končí v mohutné, obloukovitě zvednuté hlavní římse. Štít je tvořen třemi oblouky, ve středním nejvyšším, je nika. Celá brána je kryta prejzy. Brána je umístěna symetricky ve středu zdi mezi obytným stavením a výměnkem. Ohradní zeď je na vnější straně členěna v omítce barevně odlišenými poli. Dvě branky jsou umístěny u statku a výměny.

     Statek je obýván. Lidově je nazýván „Čepičkův statek“.

PŘEROV n. L. – ZÁMEK

     Přerov nad Labem byl původně vsí s vodní tvrzí doloženou ve XIII. století jako správní sídlo Břevnovského kláštera. V roce 1499 byla ves Přerov povýšena na město a od roku 1547 se stala majetkem české komory. Hrádek byl původně plánovaný ve čtvercovém půdoryse  obklopený vodním příkopem. Realizováno však bylo jen jihovýchodní nároží s velkým plochostropým sálem a s nárožní kaplí s velkými gotickými pravoúhelnými okny. U tohoto nároží bylo jižní křídlo s valeně zklenutými komorami s úzkými okny. Východní křídlo bylo užší, plochostropé a podle dochovaných gotických portálů lze usuzovat, že stavitel patřil do huti, která stavěla věž nymburského kostela. Ve stavbě v Přerově pak pokračoval v XV. století Jan ze Šelenberka, který rozšířil východní křídlo o nádvorní trakt.

     Nedochovalo se, kdy byla budova rozšířena o severní křídlo a přízemí západního křídla. Jisté ale je, že v letech 1559 – 1561 nechal císař Ferdinand I. přestavět tvrz na lovecký zámeček. Královský stavitel M. Borgorelli z Brandýsa nad Labem postavil první patro severního a východního křídla, zvýšil celou budovu, nechal vybudovat novou bránu i schodišťovou věž a nechal provést bohatou renesanční sgrafitovou figurální a rustikovou výzdobu, která zámek zdobí dodnes.

     Po této přestavbě byl přerovský zámek čtyřkřídlý, dvoupatrový, s klenutou vstupní branou v severním křídle. K bráně vedl padací most. Ve všech podlažích jižního a západního křídla byly pilířové arkády. V roce 1582 opravoval zámeček stavitel E. de Vaccani a nechal přistavit krytý kamenný most z jihozápadního nároží do bažantnice. Ve druhé polovině XVII. stol. se zřítila polovina zámečku. Opraveno ale bylo pouze jižní a východní křídlo.

     V letech 1872 – 1873 byla provedena rozsáhlá úprava.  Byly zbudovány opěrné pilíře a na průčelích do nádvoří zaslepeny některé arkády.

     Do dnešní podoby se přerovský zámek zachoval v podobě dvoukřídlé dvoupatrové budovy (severozápadní a jihozápadní křídlo již nebylo opraveno). Celá budova má gotická a renesanční pravoúhlá okna. Východní křídlo je dvoupatrové, v interiérech plochostropé. V jižním křídle jsou interiéry v přízemí s valenou klenbou, v patrech opět plochostropé. Na průčelí jižního křídla lze spatřit nádvorní pilířové arkády. V jihovýchodním nároží je plochostropý velký sál s klenutým arkýřem. Původní kaple tvrze se při renesanční přestavbě přeměnila ve věžici. Z původní tvrze a zámku se zachovalo pouze gotické a renesanční ostění, renesanční krby a nástěnné malby.

     Kolem objektu je vyzděný příkop, ve kterém jsou patrny části původních renesančních valů s nárožními baštami. Na severní straně vede přes příkop klenutý kamenný most, který nahradil původní – padací.

     Zámek je v současné době pro veřejnost nepřístupný. Od roku 1958 je využívaný Československým rozhlasem, který ho v r. 1982 koupil. Celý objekt slouží jako archiv rozhlasu.

     Před zámkem stojí barokní kaple sv. Trojice s barokním a neorenesančním oltářem.

PŘEROV n. L. – SKANZEN STAROČESKÁ CHALUPA

    Skanzen je slovo švédského původu a znamená v překladu „hradba“. Označuje muzeum vzniklé pod širým nebem, a to v roce 1891 ve Stockholmu v místech, kde původně stávaly městské hradby. Zde byly soustředěny všechny starší lidové stavby, obydlí a jejich zařízení. Národopisné výstavy se v té době po Evropě velmi populárním stockholmským vzorem inspirovaly,  a tak začaly skanzeny postupně vznikat ve všech zemích.

     Prvním muzeem tohoto druhu v Čechách bylo Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem (v Evropě je přerovský skanzen čtvrtý nejstarší). Vzniklo na konci XIX. století z iniciativy majitele přerovského panství, příslušníka toskánské větve Habsburků, mořeplavce a etnografa arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského. Ten nechal upravit stavbu z počátku XVIII. století, tzv. bývalou panskou kovárnu a rychtu na „staročeskou chalupu“.  Zakoupil ji od zdejších kovářů a rychtářů Bělíků v r. 1895. Dal ji vybavit nábytkem a národopisnými předměty, které pocházely z obce a nejbližšího okolí. Podle vlastních představ, které získal na Všeobecné jubilejní výstavě, nechal vykupovat lesního Míška v místě i okolí starý malovaný lidový nábytek, obrazy, nářadí, nádobí i oblečení. Do sousedství chalupy přibyla také stará rumpálová studna a dřevěná zvonička.

     Naše první národopisné muzeum v Přerově bylo pro veřejnost zpřístupněno v r. 1900 a pak byla „Staročeská chalupa“ otevírána pravidelně o poutích a slavnostech každému zájemci. Ze vzpomínek pamětníků se dozvídáme, že se chalupa těšila opravdu velké pozornosti návštěvníků. V roce 1922 byla před Staročeskou chalupou dokonce uvedena Prodaná nevěsta – v podání členů a opery Národního divadla. Za okupace přerovské sbírky převzalo muzeum v Českém Brodě. Po roce 1945 zůstala Staročeská chalupa prázdná a byla využívaná jako celý areál muzea jen příležitostně. Pak se areálu ujalo poděbradské muzeum, obnovilo národopisnou expozici ze svých bohatých sbírek a začalo budovat tzv. „polabský skanzen“. Do areálu byly postupně přemísťovány ohrožené lidové stavby a drobné objekty z okolí. Skanzen se tak rozrostl na 32 objektů, z toho 7 chalup, 6 špýcharů a 2 stodoly.

     Staročeská chalupa byla pro veřejnost slavnostně otevřena 27. 4. 1967 a byla vybavena nejen tradičním lidovým nábytkem, ale i obrázky malovanými na skle a typickým staročeským oblečením. Byla rozšířena o tzv. „černou kuchyni“ s typickým kuchyňským nádobím a je doplněna ze sbírek muzea ukázkami výroby domácího textilnictví.

     Před průčelím Staročeské chalupy  vyrostla oplocená „babiččina zahrádka“, která je typickou ukázkou toho, co se všechno pěstovalo před venkovskými chalupami. Jsou to různé okrasné rostliny, ale i koření využívané v kuchyni na dochucování jídel nebo bylinky používané v lidovém léčitelství.

     Chalupa je z hlediska národopisného mimořádně pěknou ukázkou lidového polabského stavebnictví. V průčelí domu je bohatě členěná lomenice, nahoře ukončená kuželovým kabřincem a makovičkou. Střecha je polovalbová, krytá šindelem. Štít nesou tři ozdobné sloupky a tvoří tím poměrně hlubokou předsíň. Vnitřek chalupy je rozdělený na dvě velké světnice, za každou je spížní komora. Ta se také nachází za síní s černou kuchyní.

     O tom, že je Polabský skanzen v Přerově nad Labem velmi oblíbený, svědčí nejen velká návštěvnost, ale i skutečnost, že zde filmaři natáčejí pohádky a různé reportáže.

PŘEROV n. L. – STATEK č. 13

    Statek č.p. 13 se nachází na jižní straně rybníka uprostřed vsi. Průčelím je otočený k severu. Na západní straně obytné stavení pokračuje chlévy. Areál statku byl zmenšen o jižní část, kde stávala napříč  postavená stodola. Původně tento 58 ha statek byl vystavěn z pískovcového kamene, tedy zděný.

     Průčelí obytného stavení je členěno soklem a římsou pod štítem. Dřevěné rámy oken byly kryty okenicemi, jak dokládají zápisy z 80. let XX. století.  Průčelí statku je zakončeno trojúhelníkovým štítem, hladce orámovaným, v horní části obloukově tvarovaným. Totéž obloukovité tvarování můžeme vidět po obou stranách štítu. Ve štítě jsou dvě obdélná orámovaná okénka a nad nimi v kruhu plastický křížek. Zápraží domu je zvýšené, tvořené z pískovcových desek. U východního průčelí je postavena brána s brankou s charakteristickými barokizujícími prvky, typickými pro český venkov přelomu XVIII. a XIX. století.

     Hlavní světnice byla přestavována a rozšířena na úkor síně, posléze pak rozdělena příčkou na dvě místnosti a přistaven byl výklenek. Ve světnici byla pec na 12 bochníků chleba, která se prý rychle rozpálila 4 – 5 topolovými poleny. V jihozápadním koutě stával i sporák. Ve statku byla také černá kuchyně s litinovými nádobkami na nožkách, s policemi a otevřeným komínem s dřevěnými příčkami na uzení masa.

     Síň, do které se vstupovalo půlovými dveřmi, měla podlahu z pálených dlaždic. V jihovýchodním koutě byla padací dvířka do sklípku. Vstup do něj byl šikmý s cihlami, na nichž byl položený žebřík. Sklípek je příčně valený s okénkem na zápraží. Ze síně se také vstupovalo do komory. Za ní byla místnost s přístupem na zápraží. Tato místnost sloužila jako špýchar. Měla dvě malá okénka s mříží a při stropu a při zemi větrací otvory. Za špýcharem byla ještě jedna menší místnost s dřevěnou podlahou a přístupem na zápraží. Střecha statku je sedlová, se dvěma vikýři.

     Dům č.p. 13 v Přerově nad Labem je zapsanou nemovitou kulturní památkou. Je příkladem zděné polabské stavby asi z první nebo druhé poloviny XIX. století. V 60. –  80. letech XX. století  sloužil pro muzejní účely a v osmdesátých letech byl renovován. V 90. letech XX. století  byl znovu upraven pro obytné účely.

text: PhDr. Marie Kořínková